Army - Příběh na Vánoce (bez pokračování)

1. část

Je ráno a já sedím na kraji postele s hlavou v klíně a pořád na ní musím myslet. Bojím se o ní, dítě a i o to, že mě zabijí a já už ji nikdy neuvidím. Ten její smích, hnědé oči a vlající vlasy. Vždycky si je sepne do drdolu.

Po dlouhém rozmýšlení jsem si nazul kanady a hodil na sebe vojenskou bundu, na hlavu jsem si nasadil kšiltovku, vzal jsem zbraň a vyrazil jsem čelem do nebezpečné krajiny Afgánistánu. Jako každé dopoledne jsme měli vojenské cvičení. Ze začátku to pro mě bylo hodně náročné, ale poté se to trochu dalo dohromady a zatím vše zvládám, jak psychicky, tak fyzicky.

*U Holly*

Už je to týden co jsem psala Markusovi, obvykle je to 14 dní než se tam vůbec nějaká pošta dostane, i přesto mám strach...co když minulý dopis byl poslední? Co když už nikdy neuvidím jeho a ani jeho rukopis...vyznání lásky a ani nic co k tomu patří. Momentálně sedím na posteli a jako každý den si čtu všechny dopisy, co mi za ty tři měsíce poslal. Už je to 5 měsíců, co jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, tím pádem je to pro mě težší. Bojím se každý den, na televizi jsem nekoukala od té doby, co odjel, protože mám strach..

*U Markuse*

Právě jsem dorazil do budovy. Na stole ležela nějaká obálka. Běžel jsem ke stolu. Ano, byla to obálka, ve které byl dopis od Holly. Vytáhl jsem ze šuplete nožík, rozevřel ho a pak jsem otevřel obálku. Opatrně jsem vytáhl papír, uvnitř byla ještě menší obálka a v ní byly dvě fotky. Na jedné byla Holly s velkým bříškem a na té druhé bylo moje miminko..... Holly je už v pátem měsíci a za několik týdnů má být Štědrý večer... Rozevřel jsem papír a četl jsem:

„Moje lásko, čím delší je tahle strašná doba, tím déle jsem od sebe tisíce kilometrů. Každý den chodím k lékaři, abych si ověřila, že je všechno v pořádku. Lásko, čekáme holčičku. Pořád všude cítím tvojí vůni, ale ten kdo to tady ní vždycky provoněl tu teď není...chybíš mi a strašně Tě miluju. Prosím už se mi vrať domů.

Dávej na sebe pozor při kaďém cvičení i při hloupém chození do umýváren, nepřežila bych, kdybych Tě ztratila. Čekala jsem, čekám a budu čekat do té doby, dokud se nerozezvoní zvonek a ty budeš stát u dveří. Miluju Tě. S láskou Holly."

Dopis jsem četl pořád dokola.

„Hejbete sebou, útočí na nás!!!!”

Okamžitě jsem na sebe hodil oblečení, do ruky vzal zbraň, naposledy se podíval na fotografie a běžel ven za ostatními muži. Po celou dobu jsem myslel na ty nevinné civili, co umŕají kvůli zakomplexovaným Asiatům. Střílel jsem a spousta lidí padla. Tento boj trval několik hodin, dokud nepadl poslední voják z Íránu.

*U Holly touto dobou*

Konečně jsem se odvážila pustit televizi. Možná to byla chyba.

„Vítáme vás u dnešního zpravodajství. Dnes Írán zaútočil na základnu.”

V tuhle chvíli se mi muselo zastavit srdce. Sesunula jsem se na zem a z očí mi začali stékat potůčky slz.

„Zemřela spousta amerických vojáků, momentálně se snaží ambasáda identifikovat tělo mladého muže, kterého našli u oázy severně od tábora. Podle předpokladů by to mohl být Markus Reasnogh.”

Začala jsem hystericky křičet. Z vedlejšího domu přiběhla moje kamarádka Bethany.

Snažila se mě uklidnit, ale já křičela stále jednu větu:

„Oni ho nechali zabít, čekáme dítě, který nikdy neuvidí svýho tátu....” Beth mě objala a hladila mě po zádech...

*O 14 dní později*

Za pár hodin začíná štědrý večer. Prozatím stále neidentifikovali tělo, ale stále mají domnění, že je to Markus... Právě chystám večeři a Beth mi pomáhá připravit stromeček a ozdobuje celý dům s mým otcem, momentálně něco dělají v garáži, mamka umřela před 5lety.

Rozezvonil se mi telefon a tak jsem k němu došla, na obrazovce bylo MILÁČEK.

„Mám vidiny.” řekla jsem, ale přesto jsem ho zvedla a začala mluvit jako první....

„ Ještě jednou mi nějakej vtipálek zavolá z tohohle čísla, které jsem zrušila, volat, tak to si pak nepřejte poznat Holly Morgenovou!” křičela jsem do mobilu a pak to típla a mobil hodila na stůl a pak se vrátila zpět ke sporáku.

Za okamžik se rozdrnčel domovní zvonek. „ Je otevřeno, pojďte dovnitř paní Obreinová.” dveře se otevřely a pak zase zavřely.

„Položte ty věci sem na stůl.”

„Dobře.” promluvil hlas, ale nebyla to paní O..ale

Otočila jsem se. Málem mi spadla ústa a začaly mi téct slzy...

„Markusi.”

„Holly.”

Okamžitě jsem se k němu rozeběhla a skočila mu do náruče.

„Myslela jsem, že tě zab...”

„Šššš, jsem tady a už nikdy neodejdu.” hladil mě po zádech a dal mi polibek na vlasy...

„Miluju tě.”

„Já tebe taky.” políbila jsem ho na rty.