Upír

Prolog

  Všechny kouty temného lesa prostupovalo ticho, až děsivé ticho. Avšak mě ta obyčejná hrůza naplňovala.
  Teď jsem za zvuku toho, pro všechny žijící tvory, nestvůrného ticha střihal ušima v naději, že zaslechnu zvuk, jenž by oznamoval čas krmení.
  A skutečně jsem po chvíli trpělivého čekání zaslechl tichounký zvuk. Zavětřil jsem. Do nosu se mi dostala divoká nasládlá vůně.
  Přivřená víčka se teď rozletěla co nejdál od sebe. Zorničky se mi nevídaně zúžily. Cítil jsem, jak se mi útroby stahují s cílem probudit pud lovce.
  Zvedl jsem se z dřepu a než stačil do ruda zbarvený list dopadnout na haldinu rozbahněné kaluže, já jsem měl na dohled svou kořist.
  Kořist byla mrštná a rozhodně se nechtěla vzdát bez boje. Ovšem já nejedl už celé dva dny, o to víc jsem zase bojoval o jídlo já.
  Má půlnoční svačinka mi po svých nemohla utéct, a tak, jak se dalo čekat, jsem ji za zlomek sekundy se svou úctyhodnou rychlostí dostal na dosah posledního úderu.
  V puse jsem ucítil nesnesitelný tlak a v krku mi vyschlo. Potřeboval jsem to. Tak hluboce jsem po tom prahl.
  Jako lovec jsem po své kořisti skočil a následně jí zlomil všechny čtyři chlupaté a křivé nohy, abych si ji mohl vychutnat.
  Tlak v puse stále sílil. Špičáky mě neuvěřitelně bolely.
  Dobře rostlá srna mi věnovala svůj poslední pohled zděšení. Rty jsem protáhl v nezastíraný úsměv a vycenil jsem svou vražednou zbraň.