Upír

I

  Probudil jsem se sice u sebe v pokoji, jenže na podlaze. Všechno mě bolelo, což bylo po krmení normální, až na tu otupělost v zádech a za krkem. Na podlaze obyčejně nespávám.
  Žaludek jsem měl z nočního jídla jako na vodě. Není zdravé, když to upír s krví přežene. Není to sice nic vážného, ale spíš nepříjemného. Já každopádně doufal, že jsem se nepřecpal.
  Vyšel jsem z pokoje na chodbu. Tak neslyšně, aby mě stěží zaslechl i jedinec mého druhu, jsem se vydal vedle do koupelny. Však ani ty tichounké krůčky nebyly ničemu platné.
  ,,Connore Greenwoode, zůstaň tam, kde jsi." Uslyšel jsem z nižšího patra svou mámu.
  Člověk by ani nestačil mrknout a s její přirozenou rychlostí stála naproti mně bytost o hlavu menší než já s pokožkou bílou jako stěny v chodbě, takže by dokonale dokázala splynout, a s vlasy až nepřirozeně blond sepnutými do nedbalého drdolu. ,,Co jsem ti říkala o krvi na bílých věcech! Cítím ji až v kuchyni!" Utrhla se na mě. ,,Proč vůbec lovíš, když jsi včera večeřel?"
  Zadíval jsem se bokem, ,,Nevečeřel." Přiznal jsem.
  Abych to uvedl na pravou míru. Radši budu o hladu, než jíst ubohou náhražku z plastového sáčku.
  ,,Takže jsi zas zabíjel divou zvěř." Povzdechla si a vytáhla mi větičku z rozcuchaných vlasů.
  ,,Dejte mi najíst a nebudu muset lovit." Zamručel jsem a probojoval si cestu do koupelny.
  Podíval jsem se do zrcadla, ve kterém jsem vidět byl. Nemyslete si, že upíři se nevidí v zrcadlech. Vlastně jsem tam spatřil úplnou trosku s bledou kůží, špinavě blonďatými vlasy a bledě modrými duhovkami. Barvu očí náš rod dědil po rodičích jako jediný společný rys. Mé oči vlastně byly přesné kopie očí mých rodičů. Vlastně se ani nepamatuji, že by nějaký upír měl jinou barvu očí než ledově modrou.
  Málokdy se usmívající ústa doplňovala zaschlá krev okolo rozmazaná jako ovesná kaše na papuli malýho děcka.
  Tričko na tom nebylo o nic líp, popravdě už nebylo ani tak bílý jako spíš rudý.
  Shodil jsem ze sebe vše špinavé a pustil na sebe studenou vodu. Když jsem cítil chladnou vodu, jak mě studí, vždy mi to připomnělo, že mám cit i pro něco jiného než hlad.
  Po krátké sprše jsem v šatníku vzal další bílé tričko a tentokrát namísto volných tepláků jsem si vzal džíny.
  Vrátil jsem se do koupelny k umyvadlu před zrcadlo a vražedně jsem se podíval na zubní kartáček. Jaký to ohavný lidský zvyk strkat si plast do úst.
  Vzal jsem tu umělou hmotu do dlaně a zhnuseně si ji dál prohlížel. Chytl jsem to tak, jak mě to učila máma, když jsem měl sotva ne 30 let. Možná se divíte, ale i upíři stárnou, sice šestkrát pomaleji než lidé, ale také umírají.
  Pichlavé bodliny jsem si přiložil na zuby a opatrně s nimi přejel přes špičáky.
  ,,Au!" Zaklel jsem, když se to mým špičákům nelíbilo, a okamžitě si dal ruku před pusu. Žaludek se mi trochu zhoupl. Upíří špičáky jsou totiž neuvěřitelně citlivé.
  Zkusil jsem to ještě jednou, že to překonám. Stalo se to samé, jenže teď se mně z toho navalilo.
  Moje tělo mi stručně dalo najevo, abych to nedělal. Prostě jsem hodil šavli do záchodové mísy.
  Bílá mísa se okamžitě zabarvila do ruda krví, která naštěstí nepatřila mně.
  Zatímco jsem se věnoval vyprazdňování obsahu večeře, zaslechl jsem, jak někdo jde po chodbě a následně zabírá za kliku.
  Koutkem oka jsem zahlédl, že ve dveřích stojí otec.
  ,,To nic, Amando." Zavolal táta na mámu, ,,Jen se zase přecpal." A zase odešel, aby si srna mohla v klidu vyřídit nesrovnané účty se mnou.
  Když mi v žaludku zelo již jen pusto a prázdno a spoušť po sobě jsem uklidil, přece jen to je pouze má koupelna, vzal jsem ten ohavný kartáček a na místě ho zlomil a vyhodil.
  Sešel jsem dolů.
  V prvním patře se nacházela pouze kuchyň spojená s obývákem a pokoje pro hosty, a že jich bylo dost, čemuž jsem se nedivil, jelikož kapacita jen tak tak stačila na celou naší rodinu, když míváme rodinné sešlosti.
  Otec a matka seděli na pohovce u televize, popíjeli kávu a dívali se na nějaký ranní seriál. Jejich záda nasvěcovalo šedé světlo z velkých oken.
  Nedokázal jsem pochopit, jak mohou pít něco tak odporného jako je kafe. Upíří organismus je sice uzpůsobený pouze k požívání krve, ale to neznamená, že se nedá naučit jíst i něco jiného, což ovšem hlad ani trochu neuspokojí.
  U mých rodičů byste rozhodně nepoznali, že jsou to upíři, vypadali prostě jako lehce nadprůměrní kapku majetní američané.
  ,,Mami, kde je džus?" Opřel jsem se o kuchyňskou linku. Pomerančový džus bylo asi to jediné, co jsem se naučil pít.
  ,,V lednici, zlatíčko." Máma dopila svou ranní dávku kávy.
  Abych pravdu řekl, vůbec jsem se tu nevyznal, aby taky ne, když je tohle už desátý dům, kam jsme se nastěhovali. A ano, je mi v přepočtu na lidské roky teprve přibližně patnáct, ale ve skutečnosti již žiju osmdesát devět let.
  Otevřel jsem lednici, kde toho moc nebylo, protože, když se jako upír naučíte něco jíst, tak to musíte jíst po pravidelných dávkách, jelikož to vaše chuťové buňky brzo zapomenou. Vytáhl jsem neotevřenou krabici džusu a nalil její obsah do skleničky.
  ,,Na zdraví." pokynul jsem rodičům, kteří mi kývli, jako by říkali: hodně štěstí.
  Skleničku jsem si přiložil k ústům a začal pít. Chutnalo to nijak. Ani ne tak dobře, jako spíš hůř.
  Přirazil jsem prázdnou sklenku k lince. ,,Je to tam." Řekl jsem si pro sebe, ačkoli jsem věděl, že i kdybych šeptal, tak to rodiče s jejich úžasným sluchem stejně zaznamenají.
  ,,Hodím tě do školy." Otec vstal z gauče s cílem odnést šálek do dřezu.
  ,,Ale já můžu jít i po svých." Bránil jsem se.
  ,,Connore, normální děti v tvém věku neběhají padesát kilometrů do školy." Prošla okolo mě máma.
  ,,Dneska jedeš se mnou a bez řečí." Řekl táta s takovým ledovým klidem, jaký mu zel v očích.
  Otráveně a nesouhlasně jsem zamručel a odešel pro batoh.
  Nahoře jsem popadl batoh, ve kterém moc nebylo, poněvadž si všechny učebnice nechávám ve škole, a zamířil jsem ke vchodovým dveřím.
  Vybral jsem si z botníku co nejotrhanější boty a zamířil jsem ven do chmurného počasí, kde už pod domem na lesní cestě, k níž od domu vedly přírodní kamenné okrasné schody, čekal otec v černém BMW.
  Náš dva měsíce nový dům vypadal zvenku spíš jako vila, i když se to vevnitř ani tak nezdálo, a měl obrovská okna nasazená nesouměrně do bílé fasády.
  Tato menší vilka stála uprostřed lesa plného zvěře, jak jsme si názorně ukázali, obklopovaná vysokými stromy.
  ,,Connore počkej!" Vysokou rychlostí se přiřítila do dveří matka s ubrouskem v ruce a zjistila, že už jsem v půli dlouhých schodů.
  ,,Co?" Zeptal jsem se.
  ,,Tvář." Ukázala.
  ,,Co s ní?" Pokrčil jsem rameny.
  ,,Krev."
  Sáhl jsem si na koutky s tím, že to samo zmizí.
  Matka s upíří rychlostí ke mně přiběhla a pusu mi utřela sama. ,,A žádný hlouposti." Poznamenala ještě.
  ,,Hmm..." Nemohl jsem ji to potvrdit a ani popřít. Otočil jsem se a, jelikož mě schody štvaly, zařadil jsem upíří rychlost a za sekundu seděl v autě.
  Otec se na mě přísně podíval skrze skla hranatých brýlí, což těžko zabere na někoho, kdo má nad sto devadesát centimetrů, a po té nastartoval auto. Během řízení se soustředil hlavně na cestu a zbytek jeho soustředění zaujímalo pár předních delších pramínků vlasů, které mu padaly do očí. Se zbytkem vlasů si starosti nedělal, protože je měl krátké. Měl takový staromódní a okázalý účes.
  Otec před nedávnem oslavil 242 let, tedy kdyby byl člověk, tak by mu bylo tak 40, ale i přesto vypadal tak na třicet.
  Dnes měl na sobě šedivý oblek, což znamenalo, že se mu naskytla v práci nějaká důležitá příležitost.
  ,,Máš pracovní schůzku?" Zeptal jsem se ho, ačkoli nikdo, ani já, z naší rodiny nebyl komunikativní typ.
  ,,Ano." Přiznal. ,,Pokud se to povede a schválí mé návrhy, dostanu dvojnásobek přidáno."
  ,,Tak to je super." Snažil jsem se reagovat.
  Otec pracoval jako architekt v jedné vlivné firmě. Jeho čistý výdělek nám vynášel tak bezmála okolo osmi tisíc dolarů měsíčně.
  Matka pracuje sice v ne tak výdělečné práci, ale obstarává nám dostatek jídla, abychom nemuseli zabíjet. Matka totiž pracuje jako doktorka, nečekaně. Zatím všechny knihy o upírech, co jsem přečetl byly za prvé snůška lží a za druhé, a to je dost praktické, jeden člen upíří rodiny pracoval jako doktor.
  Pozoroval jsem ubíhající krajinu za oknem a podepřel si hlavu rukou.
  Dávno jsme z lesa vyjeli a sjeli na asfaltovou silnici, okolo níž se rozkládala v podzimním období již sklizená pole. Viděl jsem po nich běžet pár zajíců.
  Zastřihal jsem ušima. Nasál jejich pach. Žaludek jsem měl zcela vyprázdněný. V zubech jsem ucítil menší tlak.
  ,,Ať tě to ani nenapadne." Varoval mě vnímavý otec.
  Zavrčel jsem jako nějaké zvíře. Někdy jsem si i tak připadal. Jsem jen neovladatelný domácí mazlíček mých rodičů.
  Hlavu jsem natiskl na okno a zavřel jsem oči ve snaze uvolnit tu bolest čelisti.
  Ani ne za pět minut auto zastavilo.
  Otevřel jsem oči. Zavětřil jsem vůni. Mnoho pachů.
  Zúžily se mi zorničky.
  ,,Zvládneš to?" Otec se snažil zachytit můj pohled, avšak mé oči běhaly po studentech vcházejících do budovy školy.
  ,,Connore, no tak." Luskl mi u ucha, ve kterém mi málem prasknul ušní bubínek. ,,Zopakuj, co musíš dodržet."
  ,,Jo, jo... Za prvé: Nikde nikdy nepít krev a ani na ni nemyslet." Třepal jsem nohou a těkal očima mezi studenty.
  ,,Za druhé?"
  ,,Neusmívat se nikdy na nikoho." Jazykem jsem si nahmatal ostřejší zoubky na horním patře, které byly sice největší, ale teď, když jsem nelovil, byly poměrně drobné.
  ,,A za třetí?"
  ,,Za třetí... "
  ,,Člověk není jídlo!" Doplnil káravě.
  ,,Jasně... Člověk... jídlo." Přitakal jsem, zatímco jsem poslouchal, jak hrstce žáků proudí v žilách krev... čerstvá krev.
  ,,Není!"
  ,,Jasně. Ahoj." A vypadl jsem z auta.
  Jako všichni ostatní jsem vešel hlavním vstupem a následně odemčel svou skříňku.
  Pro mě jako pro upíra škola byla jako minový pole. Šlápneš vedle a letíš do povětří.
  Pobral jsem pár učebnicí a pak rychlým krokem zmizel do třídy. Dnes bylo úterý, pokud se nepletu. To máme....
  Crrrrr!!!
  ,,Dobrý den, třído!" Vešel do místnosti obtloustlý muž s třema bradama. ,,Dnes začneme brát občanskou válku."
  Dějepis je pro mě to jediný, co je doopravdy v suchu. Přece jen jsem už část americké historie zažil a taky táta často vyprávěl.
  ,,Občanská válka byla dobou nepokojů... jediná válka, která postihla... " Pan McLean dále brblal fakta z učebnice, zatímco já si položil hlavu na lavici a roztáhl se po celé její šířce, jelikož jsem v ní seděl sám a úplně v zadu. Radši jsem se s nikým nikdy nekamarádil, protože jsem sám moc dobře věděl, že by mě to mohlo zničit.
  Po dnešní noci jsem byl neuvěřitelně vyčerpanej a taky naštvanej, že já blbec jsem to s jídlem přehnal. To krmení nemělo žádný účinek, když jsem všechno zase vrátil.
  Hluboce jsem se nadechl, přičemž jsem nasál i pachy všech okolo. Tep se mi zvýšil.
  Spi spi spi spi... opakoval jsem si v hlavě. Pevně jsem semknul víčka k sobě. Teď ne ne ne.... zatnul jsem pěsti a zuby mě začaly bolet. Mám hlad!!!!!
  Nutně jsem potřeboval jídlo. Vstal jsem tak rychle, jak to jen bylo možné lidskou rychlostí.
  ,,Pane Greenwoode, posaďte se, prosím." Roztřepaly se učitelovy všechny tři brady.
  ,,Já... omluvte mne... " Vyrazil jsem ze třídy. Už bych tam nevydržel ani zlomek vteřiny.
  V zubech jsem cítil nesnesitelný tlak. Zamířil jsem na záchody.
  Práskl jsem dveřmi kabinky.
  ,,Nemysli na to, nemysli na to, nemysli na to!" Ve stavu, kdy jsem potřeboval uklidnit svou touhu po krvi, jsem se zakousl do vlastní paže.
  ,,Aaaah!" Zařval jsem bolestí nad svou rukou. Z ranky krev sice nevyvalila, ale bolelo mě to. Hlad byl stále stejný, ale mé tělo se právě soustředilo na hojení rány.
  Podíval jsem se na šrám, který nebyl nijak velký, ale za to hluboký. Prostě to byly dvě hluboké řezné rány. Normálnímu člověku by valila krev proudem, ale upíři jsou chudokrevní. Koluje jim v těle jen tolik krve, kolik jí vypijí. Takhle vlastně trávíme potravu.
  Zaklonil jsem hlavu a oddechl si. ,,Tak to bychom měli."
  Na chodbě jsem uslyšel, že se někdo snaží nenápadně plížit.
  Sebral jsem se a vyšel z kabinky.
  ,,Co je?" Vyjel jsem na kluka ještě předtím, než pomalu stačil vejít na toalety.
  Kundrnatý brunet o něco nižší se zarazil a slyšel jsem, jak mu neuvěřitelně vyskočil tep. ,,J-já, jen, jestli jsi v pořádku."
  ,,Jo." Zavrčel jsem a snažil se nemyslet na to, jak božsky musí chutnat jeho krev.
  Ustoupil. ,,S-slyšel jsem křik."
  Usmál jsem se. ,,A chceš taky křičet?" Pronesl jsem psychopaticky.
  ,,Tvoje z-zuby." Narazil zády do náštěnky na protější štěně.
  Ustoupil jsem a pusu jsem si zakryl rukou.
  ,,Do prdele." Zaklel jsem do dlaně a spěšně odešel zpět do třídy.
 
  Zbytek vyučování bych býval prospal, kdyby na mě ten kluk pořád nezíral. Za celou tu dobu jsem se ani jednou neusmál pro jistotu.
  A po páté hodině došlo na obědovou přestávku, což byla další každodenní nepříjemnost. Já dokázal pít jen pomerančový džus. Rodiče se mě snažili přinutit, abych se naučil jíst i něco jiného, jenže to zabere až moc času a potom stejně nebudu mít vůli k tomu, abych ta jídla či pití požíval každý den.
  Padl na mě tmavý stín. ,,Co je?" Ani jsem nezvedal hlavu z lavice.
  ,,Jdeš na oběd?" Zeptal se ten brunet z dějáku.
  ,,Odpal." Zatnul jsem zraněnou ruku, aby se mi bolest na paži znovu připomněla.
  ,,Jsem Andrew Davis." Nabídl mi ruku k seznámení a svýma temně modrýma očima na mě upíral pohled.
  Můj pohled zůstal přišpendlený k jeho dlani. Slyšel jsem, jak v ní proudila krev.
  ,,Vypadni." Procedil jsem skrz zuby.
  ,,Jak se-?"
  ,,Vypal!" Vstal jsem, přičemž jsem mu dal tvrdej headshot hlavou.
  Chytl se za hlavu, kde bude mít nejspíš bouli.
  Tep se mu opět zvýšil. Tentokrát měl strach.
  ,,Jsem A-Andrew." Opakoval i přesto, že se strachy nemohl pohnout.
  Co to na mě zkouší? ,,Connor." Zabručel jsem vztekle.
  Oddechl si. ,,Jdeš na oběd nebo nepotřebuješ jíst?"
  Strašně rád bych řekl, že jíst nepotřebuju, ale to už by zřejmě bylo moc.
  ,,Ehh... Jdu." Zakňoural jsem.

  Jakmile jsem vešel do jídelny všechny mé smysly se začaly ozývat jako kontrolky na ovládacím panelu. V uších mi zvonilo, v nosu mě všechny ty pachy až pálily a v ústech mi vyprahlo.
  Musel jsem všechno to překonat. Sotva jsme se sem nastěhovali, a kdybych to posral, tak by byl teprv průšvih.
  S Andrewem jsme vystáli frontu a vzali si táci s jídlem. Andrew si sedl k jednomu stolu a kývl mi, ať si sednu za ním. Já jej ovšem ignoroval a sedl si o stůl vedle.
  Pořádně jsem si prohlédl, co za svinstvo to mám na talíři. Česnekový sendvič... jak tématické... a tacos. Jediné, co se mnou mohlo pozřít byl naštěstí pomerančový džus.
  Mou pozornost od odporného jídla ale odtrhl hluboký povzdech Andrewa u vedlejšího stolu.
  Začínal jsem to chápat. Neměl přátele. Byl to člověk bez přátel. Nikdy jsem nepochopil lidskou psychologii, ale nepotkal jsem zatím člověka, co by netoužil po kamarádech.
  ,,Tak fajn. Toho budu litovat." Řekl jsem si pro sebe. Holka sedící vedle mě se na mě divně podívala, ale pak se dál věnovala svému sendviči.
  Když jsem si přisedl, Andrewovi se rozzářila tvář tak, že by se mohla zhasnout světla a nic by se nezměnilo.
  ,,Odkud vůbec jseš, Connore?" Snažil se navázat rozhovor, zatímco se cpal tacos.
  ,,Z Filadelfie." Odpověděl jsem bezmyšlenkovitě.
  ,,Pensylvánie." Zamyslel se. ,,Tam byla bitva u Gettysburgu."
  ,,1.-3. července 1863." Naskočilo mi otcem zmiňované datum.
  ,,Zajímáš se o historii?" Andrew se zadíval na můj plný talíř a pak na mě.
  Budu muset něco sníst. Problesklo mi v hlavě.
  ,,Dá se to tak říct." Vzal jsem do ruky taco a malý kousek jsem raději bez kousání zhltnul.
  Žaludek mi začal okamžitě protestovat. Ihned jsem to tedy zapil džusem.
  Kousnul jsem si ještě dvakrát a už raději přestal. To jídlo bylo nechutné.
  Věděl jsem, že Andrew ještě nedojedl, ale to taco už ve mně nevydrží.
  Ihned, jak jsem odnesl tác, tak jsem skončil s hlavou v záchodě. Bylo mi neuvěřitelně špatně.

  I přes menší komplikace jsem stačil nestihnout začátek literatury.
  Po nekonečných omlouvách paní Darleyové jsem dostal svolení posadit se do lavice.
  ,,Espitolární román Dracula... vampyrismus... upírská legenda...." Pokračovala ve výkladu.
  Výborně, kniha o předkovi mého druhu. Skvělý, víc podstrkovat pod nos by mi to nešlo.
  Prakticky všechno, až na pár výjimek, byla v té knížce lež. Když ale pobereme v ohled, že něco na tom pravdy je, je vidět, že se autor musel s nějakým upírem znát.
  Andrew po mně opět pokukoval, co dělám, ale já vždycky dělal to samé. Měl jsem hlavu položenou na stole a skoro jsem spal.
  Počkal jsem do zvonění a okamžitě vypálil ze třídy, než mě stihl zastihnout Andrew.
  I přesto, že mi Andrewa bylo líto, nemohl jsem se s ním skamarádit. Já jsem přece zvíře, legendární predátor! Takový lovec se se svou kořistí nekamarádí.
  Okolo skříněk byl veliký hluk. Zvlášť můj sluch to věděl.
  Jakmile jsem zabouchl skříňku, tak jsem vyběhl ze školy, před kterou jsem zkoprněl před černým BMW. Zachytil jsem otcův přísný pohled, který žádal, ať si sednu na sedadlo spolujezdce.
  Já to ale neudělal, protože jediné, na co jsem se dnes těšil byl běh.
  Lidským nejrychlejším tempem jsem vyběhl ze dvora a zabočil na školní zahradu. Když jsem necítil žádnou silnou vůni kořisti či člověka, ale jaký v tom je ostatně rozdíl, přeskočil jsem plot školního pozemku a postupně jsem přidával na tempu, až jsem dosáhl svých 300 km/h.
  Školní zahradu obklopoval malý lesík, kde by upír jen těžko hledal občerstvení. Hájek končil až na kraji města, kde pokračovala holá pole.
  Vzpomněl jsem si na ráno, kdy se po poli proháněli zajíci. Měl jsem velkou smůlu, teď jsem široko daleko necítil ani jednoho.
  Běžel jsem a nepolevoval na tempu. Zamyslel jsem se, kde teď asi musí být otec se svým drahým autem. Nad šnečí rychlostí auta jsem se musel pousmát a jemně vycenit zoubky.
  Dlouho jsem neběžel, protože za ani ne čtyři minuty jsem už viděl lesní cestu vedoucí k našemu domu.
  Začal jsem pozvolna zpomalovat, abych to o pár set metrů nepřeběhl.
  ,,Ahoj, mami!" Zakřičel jsem z chodby.
  ,,Zlatíčko, pojď do obýváku, ráda bych tě s někým seznámila." Ozvalo se mi na oplátku.
  Vešel jsem do obýváku, kde matka seděla na gauči s mužem s blond vlasy.
  Máma vstala a chytla mě zezadu za ramena. ,,Connore, tohle je pan Davis."
  Zalapal jsem po dechu, ale nedal jsem na sobě nic zdát a napřáhl ruku.
  ,,Těší mě, Connore." Roztáhl koutky úst od sebe a prohlížel si mě svýma ledově modrýma očima. ,,Slyšel jsem, že chodíš do třídy s Andrewem." Vycenil zuby a na mě vykoukly ostré špičáky.