Nekonečné Nekonečno

Prolog

Osudová chyba. Tak bych to nazvala...

Toho rána mi přišel e-mail. Seděla jsem u jídelního stolu s notebookem a už napůl studenou kávou, když mě skoro vyděsilo a vytrhlo z mých myšlenek cinknutí oznamující novou poštu.
Tehdy jsem ještě netušila, že jeden pitomý e-mail změní můj dosavadní život...

S Addym jsem byla kamarádka snad odjakživa, teda vlastně od pěti let. Kdy mi ve školce udělal k narozeninám dort z písku a šišek.
Od té doby jsem ho se nepustila, byl jediný kterému nevadili mé stavy úzkosti, které ovšem přišli, ale o mnoho let později.
Byl mou první pusou a vlastně i důvodem proč jsem začala chodit na hodiny kytary a klavíru... Teda když nepočítám umělecké nadání mé matky, která se hraním živila a která si ze všeho nejvíc přála, aby její dcera zdědila její hudební sluch a talent.

Addy byl jediný komu jsem v tomhle světě věřila a komu jsem se vždy lehce otevřela jako kniha.
Nejlepší přítel, tak bych to nazvala...
Jenže, to se všechno změnilo v druhém ročníku střední školy.
Začali jsme se jeden druhému vzdalovat, být jeden druhému cizí. Nakonec jsem se jen letmě pozdravili na chodbě, nebo se na sebe usmáli na autobusové zastávce.

Postupem času mě přestal zajímat, on byl oblíbený student co hrál na kytaru, lidomil, takový ten kluk co má skvělé známky, a lepí se na něj každá a já ?
Knihomol, tichošlápek. To se, ale změnilo toho osudného rána kdy jsem dostala podivný e-mail, tehdy jsem si myslela, že je to jen nějaký hloupý vtip... Jenže on to vtip nebyl...
Celý život mi to obrátilo vzhůru nohama...