Super schopnost nebo bujná fantazie malého dítěte?

Kapitola 1.

Ahoj, jsem Lara a povím vám svůj neuvěřitelný příběh. Už od školky jsem si připadla taková jiná. Jiné děti si hrály s panenkami, či autíčky, ale mně to nikdy moc nebavilo. Vadilo mi, jak děti s těmi ubohými hračkami zacházejí. Hází s nimi, bouchají do nich a zkrátka si jich neváží. Vždyť hračky mají také city. Říkala jsem si den, co den, co jsem byla ve školce. Snažila jsem se svými pocity podělit i s rodiči, ale ti říkaly, že mám příliš bujnou fantazii. Byla jsem smutná a připadala jsem si sama. Nikdo okolo mi nerozuměl a nechápal mé pocity, které se mi odehrávaly v hlavě. Jeden den, co jsem šla do školky, jsem viděla, jak si děti hrají s panenkou. No hrají je dost silné slovo, proti tomu co tam prováděly. Přišla jsem blíže a spatřila jsem jejich tváře. Byla tam Mia, Stela a Stephanie. I přes své naštvání jsem šla dále. Stála jsem v malé dětské kuchyňce. O tom, co jsem tam spatřila, jsem měla několik týdnů noční můry. Vzhlédla jsem směrem nahoru k ruce Stephanie. Držela nůžky. Když jsem svým pohledem šla výš, viděla jsem bezhlavou panenku. Byla úplně celá poškrábaná. V tu chvíly jsem měla takový vztek, jaký jsem do této chvíle nezažila. Měla jsem chuť je probodnout těmi nůžkami co Stephanie držela v ruce.
Začala jsem na ně křičet, co je to popadlo. Jediné co mi dokázala říci,
bylo, vždyť si jenom hrajeme. To myslíš vážně?! Odvětila jsem naštvaně. Všechny děti ze školky se na nás dívaly. Dokonce i Jirka. Ale o tom někdy jindy. Z ničeho nic přišla učitelka a zeptala se, co se to tu děje? Všechno jsem jí vysvětlila a řekla to, jak se cítím přesně tak, jak mě maminka učila. Učitelka se na mě nevěřícně podívala. Po chvilce mi vysvětlila, že hračky city nemají. Já jsem na to souhlasně přikývla, ale myslela jsem si svoje.