Super schopnost nebo bujná fantazie malého dítěte?

Kapitola 2

Dny ubýhaly a ubýhaly a mně už bylo 6. Mé myšlenky ze školky se pomalu rozplinuly, jako obláčky prachu. Už bylo pomalu druhé pololetí a já jsem ve třídě neměla žádné kamarády. Díky mým zážitkům že školky jsem byla spíše introvert. Ale to neznamená, že jsem se nesnažila zapojit do kolektivu. Ne jednou jsem se pokoušela bavit s Miou. Ale ta mě od toho incidentu ve školce považovala za podivína. Samozřejmě mě i šikana neminula. Ale není se čemu divit. Holka, která nemá žádné kamarády, má špatnou pověst, kterou nemohl roznést nikdo jiný než Mia a všichni ji mají za blázna, je dost snadný terč k šikaně... Možná až moc snadný... Jednou, když už končila hodina, tehdy ještě přírodovědy, mi někdo poslal dopis. V kterém stálo: "sejdeme po hodině na chodbě. Tajný ctitel."
Už jenom to, že mi někdo něco napsal bylo zvláštní. Ale já to v tu chvíli tak nevnímala. Byla jsem unešená z toho, že já vždy šikanovaná holka, o které se  roznáší, že je blázen jde s někým na "rande". No, ale vždy má všechno své mouchy a i u toho toto pravidlo platí do slova, i do písmene. Po hodině jsem se samou nedočkavostí rozběhla na chodbu. Ale pak mi něco došlo... Jak poznám kdo na mne čeká? Je to tam ten kluk, který se opírá o topení? Nebo je to ten kluk, co sedí na parapetu? Nebo snad ten, co si zoufale zavazuje tkaničky? Mé otázky se brzy zodpověděli. Rozhodla jsem se, že si sednu na parapet a počkám, zda za mnou přijde sám. A taky, že přišel. Byl to nejhezčí kluk z celé třídy. Pamatuji se, že měl krátké hnědé vlasy, a modré oči ach.. Ty oči. Na půl andělské, ale na půl jako zrozené z ďábla. Jmenoval se Andrew. Přišel za mnou a zeptal se... "Nechtěla bys se mnou chodit?" Samou radostí jsem si v hlavě zakřikla. Ale má radost nevydržela dlouho... "Ano moc ráda bych s tebou chodila."