Nobiliary |HSFF| AU

❝I. Can we go? ❞

Plavovláska zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle. Šaty šedostříbrné barvy jí splývaly až k zemi. Hubené nohy zdobil pár vysokých bot se vzorem hadí kůže. Podpatky mohly mít k dvaceti centimetrům. Vlasy si přehodila přes rameno a nad ucho umístila květnu. Rty obtáhnuté jemnou rtěnkou a stejně opatrbé líčení podtrhovaly její půvab. 

Usmála se na sebe. Byla si vědoma toho, že je krásná. A přes to netušila jak moc.

,, Mami?" Zakřičela. Starší žena vešla do pokoje a zůstala oněměle stát.

,, Jsi krásná. Babička by na tebe byla pyšná." Daphne se usmála a zamrkala. Slzy, které se pokusily vydrat napovrh, byly naštěstí zahnány zpět.

,, Děkuju." Zašeptala. Matka k ní došla a objala ji. Díky podpatkům, které mělo děvče na sobě ji o hlavu převyšovala. 

,,Je na čase jít." Plavovlasé děvče kývlo. Naposledy zkontrolovala svůj vzhled a s povzdechem vyrazila z pokoje. Podpatky klapaly o chladnou podlahu a jí to dodávalo odvahu. Milovala vysoké boty, přišla si v nich silnější. Nikdy nechápala proč.

,,Pan Styles právě přijel, mám ho dovést do domu?"

,,Není třeba Same, jdu ven." Pousmála se na muže v obleku. Sam byl hubený vysoký muž ve středních letech. Vlasy měl už šedivé, ale stále vypadal upraveně a elegantně. Měla ho ráda. Vždy pro ni měl pochopení. Kdysi plnil pouze funkci vrátného, ale když se Daphne narodila, stal se jí částí rodiny.

,,Sluší ti to." Šeptl směrem k ní. Pousmála se. Oba věděli, že je nezdvořilé, aby jí tykal, ale ona se toho nechtěla vzdát. Nahrazoval jí strýčka, kterého nepoznala.

,,Dobře, jděte s panem Stylesem napřed. Dorazím s tvým otcem později." Dívka poslušně kývla a začala scházet schody překryté rudým kobercem. Ve dveřích čekal mladík, který jí měl dnes doprovázet. Když ho spatřila, zatajila dech. Kudrnaté kaštanové vlasy vyčesané nahoru, skvěle padnoucí oblek, úsměv na tváři a malachitové oči dokázaly dostat do kolen, kde jakou dívku.  Když se trochu uklidnila a připomněla si svou nenávist vůči jeho osobě, hrdě zvedla hlavu a došla posledních pár schodů.

Ani jeho dech nezůstal klidným. Moc dobře si uvědomoval, jak snadno dokázalo toto děvče zametat muži jen kvůli svému půvabu. Nemluvě o tom, že byla chytrá a ve většině případů i milá. A přesně toto nebyl ten případ.

,,Ahoj." Utrousila chladně. Už dávno vzdali jakékoliv projevy úcty. Vlastně se oba zmohli pouze na pohrdání druhým.

,,Zdravím." Podal jí svazek rudých růží, které skrýval za zády. S menším úsměvem a tichým poděkováním dárek přijala. Překvapilo ji, že vůbec něco přinesl. A že si pamatoval její slabost vůči rudým růžím.

,,Same?"

,, Ano slečno?" Z dveří vedoucích do zlaté místnosti vykoukla hlava muže.

,, Mohl byste je dát do vázy?"

,, Jistě." Pousmál se a rychle přispěchal ke dvojici mladých lidí. Ačkoli to nikdy nepřiznal nahlas, měl mladého pana Stylese rád. Vlastně nechápal, proč ho Daphne nemohla vystát. Viděl to, co každý, jak se tyto dvě - tak odlišné a zároveň tak stejné- osoby k sobě hodí. Pousmál se nad svou myšlenkou. Jen kdyby se to někomu z nich pokusil naznačit bylo absurdní. Ti dva se k smrti nenáviděli už jenom kvůli vzájemné přitažlivosti, která mezi nimi fungovala silněji, než magnetická síla či dokonce gravitace.

„Mohli bychom teda jít, ať to máme za sebou?“ podívala se na něj se zdviženým obočím a náznakem znuděnosti.

„Mohli, ale neříkej, že se ti má přítomnost nelíbí, co by za ni jiní dali. Ty máš to štěstí, že jsi ze vznešené rodiny.“

„Řekni, co je tak úžasné na tvé přítomnosti? Ty tvé neustálé poznámky, nebo ta nudná společenská gesta. Jestli je tohle na tobě tak skvělé, myslím, že už teď lituji tvoji budoucí ženu.“ dodala dívka a koutku jejích rtů se nepatrně nadzdvihly.

„Jenomže tou budeš ty, jak víš, naši rodiče nás vidí, jako budoucí pár. Takže pokud chceš někoho litovat, lituj sebe.“ falešně se usmál a mrknul.

Dívka pouze protočila očima nad jeho chováním a povzdechla si, věděla, že už by měli vyrazit a čím dřív to udělají, tím dříve bude moci potom odejít. Věděla přesně, co udělá, jak se vrátí. Zalehne do své postele z hedvábných peřin a polštářů a bude snít o Paříži.

„Co kdybychom už šli?“ navrhnula mu tedy.

„Jak si přeješ.“ řekl.

Daphne se tedy rozešla k velkým dveřím, které ji dělily od nádvoří a příjezdové cesty. Tam byla už přichystaná limuzína na dnešní večer.

„Počkej, přeci nechceš, aby tě rodiče viděli takto samotnou bez doprovodu. Určitě se na tebe budou dívat z jednoho z balkónů a myslím, že by se jim to moc nelíbilo.“ ozvalo se za ní. Ona zastavila a počkala na něj, věděla, že by potom měla u rodičů problém.

Mladík ji nabídl své ráně a ona ho s mírnou nechutí, kterou ale nedala najevo, přijala. Sluhové jim otevřeli dveře a oni společně vyšli ven. Každý schod scházeli zároveň, byli dokonale sladění, ale oni to nevnímali. Své pohledy upřeli na černou limuzínu, která se leskla čistotou a luxusem.

Když došli ke svému dopravnímu prostředku, mladík jako správný gentleman otevřel Daphne dveře a nechal ji nastoupit, potom za ní i zavřel dveře a sám přešel na druhou stranu, kde následně také nasedl do limuzíny.

„Můžeme vyrazit?“ zeptal se řidič, který trpělivě vyčkával na svolení k odjezdu.

Mladík se podíval na Daphne, které se dívala na něj. Nepatrně kývla na znak toho, že je připravená a není potřeba už na nic čekat, pak svůj pohled obrátila zpět na druhou stranu. Mladík přikývnul. Řidič, jenž pozoroval zpětným zrcátkem celou situaci na znak toho, že rozumí, kývnul a rozjel se.

Noc mohla začít o tom, už nebylo pochyb. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ahojky zlata :D Tak tady je oficiálně naše první část.... Nevíme ještě jak to bude s přidáváním, protože máme obě rozepsanou i vlastní tvorbu, takže budeme pravděpodobně psát buďto napůl a nebo po částech... Updates očekávejte tak dvakrát, nebo třikrát týdně :D

♥Firefly♥ and ✿Nik✿