Něco Jako Nový Život

2. pohledy ostatních

Musela jsem na večeři i když jsem neměla hlad. Bylo něco jako rizoto, ale chutnalo trochu jinak. Měla jsem asi jedno sousto víc ne. Vrtala jsem se v tom a potom jsem to konečně mohla odnést. Šla jsem pomalu do svého pokoje a přemýšlela. Vydržím to tady dva roky? Co bude dál? Jak to tady budu zvládat? Došla jsem do pokoje a lehla si na postel. A to čeho se bojím možná ještě víc je škola. Nový lidé. Nový učitelé. Všichni na mě budou zírat a ptát se. Všechny budu zajímat jenom já. Nakonec jsem z toho přemýšlení usnula. Naštěstí jsem si předtím nastavila budík. Vzbudil mě už v šest, protože jsem v té škole ještě nikdy nebyla takže mi nejspíš bude chvíli trvat než jí najdu. Vzala jsem si něco na sebe a šla do jídelny se nasnídat. Dala jsem si chleba a když jsem dojedla šla jsem do svýho pokoje. Popadla jsem tašku a šla. Nahlásila jsem že jdu do školy a pustili mě. Měla jsem napsanou adresu takže jsem to zadala na mobilu do map a vyhledalo to že je to deset minut cesty odsud. Šla jsem podle mapy. Cestou mě málem přejel osobák, ale bylo mi to vcelku jedno. Došla jsem na místo kde měla být škola. Myslela jsem že to bude taková ta průměrná škola, ale ne. Byla to obří škola a před ní stalo hrozně moc lidí. Došla jsem tam. Pár lidí na mě koukalo, ale ne tolik. Vešla jsem dovnitř a šla do ředitelny. Než jsem to našla v tý obří budově zabralo to několik minut. S klepáním jsem se neobtěžovala a rovnou vstoupila. Dobrej. Popelková jsem tu poprvý. Slušnost a já to nejde dohromady. Dobrý den. Ano tak já vás představím třídě a paní učitelce. Proč já? Okej. Šli jsme chodbou a vzhledem k tomu že už zvonilo bylo celkem ticho. Ředitel zaklepal na jedny z mnoha dveří a otevřel. Dobrý den třído. Tohle je vaše nová spolužačka Kristýna Popelková. Proč mi musí říct Kristýna sakra. Všichni na ně čuměli. Ahoj Týno vítám tě tu. Jsem tvoje nová třídní učitelka. Řekni nám něco o sobě. To nemyslí vážně že ne. Ehm js m prostě Týna Popelková a nemusíte si mě všímat. Rychle jsem došla k úplně zadní lavici a posadila se. Všichni na mě pořád civěli a na mě to začalo dopadat zase. Zase jsem si vzpomněla na statek, na koně a hlavně na rodiče. Na ty chvíle kdy jsme byli šťastní. A teď jsou všechny pryč a mě se změnil život. Začala hodina a něco jsme probírali. Moc jsem nevnímala, ale bylo mi to jedno. Zazvonilo na přestávku a najednou ks mě všichni šli. Proč sakra. Odkud si? Proč si sem přešla? Proč si tak tichá? Ty vole to nezvládnu. To je moje věc tak jdi do prdele sakra. Nechci aby mě někdo řešil. Nějaká vostrá ne? Řekl jeden z kluků. No a co má bejt. Nejsem tak vostrá jak vypadám z venku. Vevnitř jsem úplně jiná. Mám strach z budoucnosti a chybí mi minulost.