[CZ] If I never see your face again (Avengers - Starki; Ironfrost)

Prolog

Miluju umění. Jsem schopný být zavřený v galerii po celou otvírací dobu. Dokážu vidět to samé divadelní představení dvacetkrát za sebou, aniž by mě omrzelo. Mojí největší vášní je však tanec, obzvláště balet.

Tomuto náročnému tanci jsem se věnoval od svých osmi let.  Miloval jsem bolestivé napětí všech svých svalů při každém pohybu. Žil jsem pro pocit chladného potu stékajícího po mém horkém těle. Užíval jsem si stříhání nehtů na nohou až ke kůžičce, aby se mi nezaryly do krve.

V době, kdy jsem tento kroužek navštěvoval, byly mé vlasy ještě přírodně blonďaté. Byly lehce vlnité, ale nad rameny, kde končily, se kroutily do prstýnků.

Blonďák s modrýma očima a mléčnou pokožkou, kdo by tento nevinný zjev nezbožňoval? Líbil se jak dívkám, tak chlapcům, jednomu z nich dokonce tak moc, že se rozhodl být mým přítelem. Dnem i nocí mi nalhával, jak moc mě miluje a jak si svůj život nedovede beze mě představit. Lhář, ale o tom až za chvíli.

Když jsem rodičům oznámil, že mám přítele, druhý den mi jako první popřály dobré ráno tašky s mými věcmi. Tašky jsem sebral, rodičům neřekl ani „sbohem“ a nastěhoval se ke svému tehdejšímu milenci.

Vše by bylo jako v pohádce, kdybych ho jednoho krásného dne nepřistihl v posteli s mojí „nejlepší“ kamarádkou s baletu.

Nic jsem na tu scénu neřekl. Prostě a jednoduše jsem se zamknul do koupelny, svlékl si triko a své andílkovské vlasy nabarvil na černo. Ten večer jsem se chtěl odbarvit tak i tak, už mě ta nevinná image nebavila.

Jakmile mi vlasy uschnuly, oblékl jsem se do trika černé barvy, černých džínů, bot a kožené bundy též barvy.

Když mě takto můj ex viděl, koukal na mě jak na blázna. Nenamáhal jsem se ani zdvihnout prostředníček, prostě jsem si do brašny hodil kartáček na zuby, peněženku s dvaceti dolary společně s občankou, mobil a nabíječku a vypadl. Zbytek svého oblečení jsem hodil do sběrného kontejneru textilu.

 Ještě to ráno jsem na internetu četl článek, že jakýsi Anthony Stark shání osobního asistenta. Řekl jsem si, že to třeba vyjde a já nebudu mladý bezdomovec.

K Anthonymu sídlu jsem přišel kolem deváté večer, doufajíc, že mě v tuto hodinu nenakopne na oběžnou dráhu Měsíce.

Veškeré mé obavy ustaly, jakmile jsem spatřil jeho obličej. Usmíval se na mě, ve tváři však vypadal, jako kdyby týdny nespal.

„Ahoj, s čím ti můžu pomoct?“ podíval se na mě tmavýma očima.

„Zdravím, pane Starku, já…,“ odkašlal jsem si a pohlédl na něj, „četl jsem na internetu vaši žádost o osobního asistenta. Vím, že nemám dostatečnou kvalifikaci, možná ani dostatečný věk, ale…“ Moje vyjadřování před podnikatelem bylo na bodu mrazu, co víc jsem si v tuto chvíli mohl přát...

„Pojď dál,“ náhle přerušil můj myšlenkový proud. Vypadal překvapivě zaujatě.

„Prosím?“ zamrkal jsem překvapeně.

„Přijímám tě, na nic se neptej, žádnou speciální kvalifikaci nepotřebuješ, vypadáš, že ti osmnáct už bylo a myslím, že si pomůžeme navzájem.“

„Dobře, děkuju,“ usmál jsem se na něj široce a vstoupil do Starkovy obrovské vily.

A tak jsem se stal v osmnácti letech osobním asistentem tehdy sedmadvacetiletého Tonyho. Sbohem umění a hlavně sbohem normální živote, už se nikdy neuvidíme!