27 Minutes (Larry Stylinson) - Czech Translation

27 Minutes (Larry Stylinson)

Čas.

To vše bylo na začátku. Čas.

Sekundy, minuty, a hodiny tvoří dohromady masku kterou nelze zrušit. Vytvořit stěnu z oceli která nemůže být nikdy prolomena. Vytvořit představu která nemůže být nikdy zkřivena.

Bylo to špatně, nebyla to pravda. Nezáleží na tom co mu říká srdce, je to nesprávné. Každé zachvění a vynechání úderu neznamená nic. On je nic. Oni jsou nic.

Říká se že nejvíce zlomení lidé se schovají za perfektním úsměvem. Smích a vtipy vás můžou vynést pryč od osobností které nikdy vážně neexistovali.

Smích a úsměvy plné lží ke schování nejvíce poškozené osoby která chce jen říct pravdu. Jen se osvobodit z řetězů které ho táhnou dolů.

Ale řetězy pokračují v mačkání pevněji, nikdy neztrácejíc jejich stisk. Dušení naruby a obtáčení každé lstivé věci v jeho životě. Zakalené vidění a duše se smrtelnými myšlenkami. Pouta a tahání v jeho srdci.

Dokud se vše nezastaví.

Dokud nezastaví válčení.

Dokud se nevzdá.

A nic ho nemůže otočit zpět.

~~~~~~~~

Pondělí 15. července, 2013 19:03 odpoledne

Bylo to.

To byla poslední kapka kdy jsem puknul. Poslední věc kterou vím že můžu vidět. Poslední malý úder který mě zlomil. Byl to konec.

Mohl jsem jen cítit jak mě to užírá, drápe a svírá každé vlákno mé existence. Hledání něčeho čeho můžete dosáhnout a vytrvat a nikdy neodejít. Co to bylo? Vina. Ostuda. Touha. Láska.

Blbá láska.

Proč nemůžu prostě zapomenout? Všichni ostatní to udělali. Proč se přes to nemůžu prostě přesunout? Všichni ostatní to udělali? Byl jsem jediný který stále vytrvával na něco co se nemůže stát. A proč? Protože to bylo špatně. Špatně v jejich očích. Odporný, hnusný, ohavný.

Ale pro mě? Bylo to tak krásné.

On byl krásný, a mohli jsme být dokonce lepší.

Ale on zapomněl, jako to udělali oni. On se přes to přesunul ale já ne.

Zůstal jsem čekat ve stínech minulosti která by se nikdy nemohla stát skutečností. Dlouhé plány byly zapomenuty a hozeny do prachu.

Nikdy jsem nezapomněl Harry, a slibuju že nikdy nezapomenu.

~~~~~~~~~

Pomalu jsem šel do mého tmavého bytu, vědějíc že jsem sám s pokojem po kterým jsem zoufale toužil.

Teď jsem nikomu nemohl odkrýt pohled do mých očí, obával jsem se že to mohou vidět. Vidět do mých myšlenek a co plánuju. Ne, zkusili by mě zastavit.

S třesoucíma se rukama jsem vytáhl z kapsy klíč a otevřel dveře. Všechno vypadalo stejně jak jsem si to pamatoval, ale když jsem rozsvítil světla, zaregistroval jsem každý detail. Listování ve vzpomínkách spolu se vším dalším co se tu stalo.

 Slabý úsměv si razil cestu na moje rty, přičemž jsem šel ke vchodu, pamatujíc si všechny wrestlingové zápasy. Všechny rozbité vázy a pokárání za to že jsme byli bezohlední. Je to zázrak že jsme z toho všeho nikdy neměli žádné vážné škody, ale to nás nikdy nezastavilo od snažení.

Obývací pokoj bylo vždycky moje nejoblíbenější místo. Plné vzpomínek s filmovými večery, popcornovými válkami a přespáváním. Také je to místo kde jsou sdíleny tajemství, ale vůbec ne ty nejtemnější. Alespoň moje nebyly.

 Šinul jsem si to přes poličky a stěny obložené fotkami. Momentky z mého dětství až po nejlepší den mého života; Naše skupina.

Moment kdy nás umístili dohromady byl jediný nejlepší moment mého života. Slyšet slova, mé ruce byly hned obmotané kolem chaotického kluka. Ten moment změnil oba naše životy víc jak jedním způsobem.

Přesouvajíc oči na dalších pár fotek, vidím všechny velkolepé momenty naší kariéry. Výhra naší první Brit Award, až po MTV awards a náš první koncert v Madison Square Garden. Každý z těch momentů si ode mě zaslouží úsměv, ale jenom malý, protože s ním utíkají všechny konverzace a skryté vzpomínky.

Zatřásl jsem hlavou zbavujíc se těch myšlenek a jdouc po schodech nahoru, cestou ignorujíc zbytek domu. Sklopil jsem oči, přičem jsem šel rychle do mého pokoje, hledajíc malou tašku. Otevírajíc jí jsem tam položil pár kusů oblečení, před tím než se přesunul na všchno ostatní co budu opravdu potřebovat.

Myslím že časopis nebo deník. Psaný každý den od dne kdy jsem zkusil X Factor. Foto album s každou fotkou kterou jsem považoval za speciální v mém životě. A nakonec, můj laptop, vše plnit do baťohu vpravo vedle věcí které tam byli už měsíce schované.

Stoupnul jsem si a o něco vyšší jsem se podíval naposledy na pokoj, povzechnujíc si a zavírajíc oči. Ještě víc vzpomínek zaplavujíc zpět smích, vyměněné měkké polibky a lásku. Tolik lásky.

"Je to pro to nejlepší." Zašeptal jsem si pro sebe, před tím než jsem popadl tašku a mířil si to zpátky po schodech dolů. Otáčejíc koulí na dveřích a nechávajíc oči naposled prohlížet si byt. Zkoušejíc co nejlépe umístit stráž nad mé srdce aby nezměnilo názor. Umísťujíc masku přes pocity které na mě mluví. Abych se stal někým o kom jsem věděl že jsem nebyl.

"Sbohem Harry."

A s tím jsem odešel, vědějíc že se nikdy nevrátím zpět.