Ochráním tě

/1/

Dvojice přátel akorát uslyšela nedaleko nich silnou ránu, jak se strom roztříštil na několik částí a jeden z nich si dost rychle uvědomil, že na svědomí to mají kouzla. S vystrašeným výrazem ve tváři se podívala na svého brejlatého přítele, který i přes to že jim šlo o život se tvářil naprosto klidně.
Ukazováček si přiložil ke rtům ve znaku ať je potichu a trpělivě vyčkává na signál, že se mají dát na útěk.
Hermiona ale věděla už dopředu, že to je sakra šílený nápad a měli se přemístit v první vteřině co jim došlo, že tu nejsou sami. Avšak důvěřovala svému příteli a tak se v duchu modlila ať má nějaký plán jak odsud utéct naprosto ve zdraví. Zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahu a silněji stiskla svou hůlku. Byla připravená k boji, k útoku a především o to, aby všichni v pořádku přežili. Museli jinak nic nemělo smysl.
Další rána, která byla tentokrát už blíž a jí se stáhl žaludek strachem. Museli pryč, museli už přeci něco udělat a nějak zasáhnout. Znovu se podívala na svého přítele a ten začal počítat na svých prstech, jenže ona nevěděla co má v plánu. Má ho následovat, začít bojovat anebo se jednoduše přemístit?
Nestačila nadále překračovat, když Harry zatnul pěst a vyběhl ze svého úkrytu, Hermioně stačila pouhá vteřina a hned ho napodobila, rozeběhla se za svým přítelem a doufala, že jí žádná z avad nepřistane přímo v zádech.
,,Támhle jsou!'' zařval hrubý hlas a hnědovlasá čarodějka se musela proklít. Měli je a tady šlo vážně už o vteřiny, které se rychlostí Kulového blesku krátily.
Otočila hlavu za sebe, aby se ujistila, jak moc daleko jsou a měla co dělat, aby se vyhnula jedné z kleteb. Rychle mávla hůlkou, aby se přeci jenom uchránila, ale když se otočila zpět, Harryho už nikde neviděla.
,,Harry!'' zakřičela, ale žádná odezva a ona pocítila ten neuvěřitelný strach, který se rozprostřel ze všech stran. Bylo pozdě na to, aby se přemístila. Teď už jí budou sledovat kamkoliv se hne. Musela vymyslet něco jiného, hned.
Znovu se otočila za sebe a nechala ať půda společně se stromy vybouchne a znovu zakřičela jméno svého přítele. Tentokrát měla štěstí, velké, protože uslyšela své jméno volající kousek od ní. Spatřila brýlatého chlapce kousek před sebou a všechen strach, jenž jí doposud tak svíral ve své moci jakoby povolil. Znovu zopakovala to samé kouzlo a snažila se přidat do kroku, jenže si nevšimla vystouplého kořene, o který následně zakopla a svalila se do hromady popadaných jehličí a šišek. Hůlka jí odlétla o pár metrů dál. Už už se chtěla zvednout a pokračovat, když ucítila silný stisk na kotníku. V ten moment si uvědomila, že je to konec.
,,Nechte jí bejt!'' zakřičel Harry a vykročil vpřed, ,,Chcete mě, ne ji!''
,,Uteč! Harry uteč!'' ale brejlatý chlapec jakoby neslyšel. Pomalu kráčel směrem k nim a ona si uvědomovala, že pokud se ještě o krok přiblíží, bude konec. Jak s nimi tak s kouzelnickým světem.
,,Harry! Sakra, zachraň se!'' znovu zakřičela Hermiona, ale tentokrát se jí už přes tváře valily proudy slz, protože si jí nějaký Smrtijed stahoval k sobě, aby už nikam neutekla.
,,Podívejme se, jak je tenhle mladý muž odvážný.'' zasmál se přesně ten, který ji silně držel a následně měl přiloženou svou hůlku ke svému krku.
,,Chcete mě, tak si mě vezměte a Hermionu nechte odejít!'' znovu zakřičel, ale Hermiona ho očima prosila ať se schová do bezpečí a pokračuje nadále v záchraně kouzelnického světa, ale bylo jí to něco platné, když si neustále stál za svým?
,,Harry, prosím.'' zašeptala jeho směrem a když si všimla, že se v jeho očích něco zalesklo, něco jako plán. Musela silně polknout ten obrovský knedlík.
Harry udělal ještě pár kroků k nim, aby jim byl dost na blízko a poté se vše odehrálo tak strašně rychle. Její brýlatý přítel švihl hůlkou, kolem nich se objevila černá mlha, poté se ozvalo několik ran a nakonec ucítila svobodu. Nikdo nesvíral prsty kolem jejího zápěstí, neměla dokonce zapíchnutou ostrou špičku hůlky u krku a ona věděla, že je má jedinečnou šanci. Rozeběhla se směrem, kterým si myslela, že se nachází Harry, ale nestačila uběhnout pár metrů a u znovu ležela na zemi. Tentokrát už za černou mlhou a viděla jak se její přítel přemisťuje a ona ztratila tak veškerou šanci na záchranu, protože v další vteřina ucítila znovu ten známý stisk na kotníku a moc dobře si uvědomila, že tohle je konec. Nadobro. I přes to, že se kolem ní rozprostřel strach s bezmocí, snažila se se toho hnusného Smrtijeda ze sebe skopnout a snažit se znovu utéct, aby se i ona mohla zachránit, ale jakmile jí za vlasy vytáhl na nohy a hůlku opět mířil k jejímu hrdlu, vzdala se. Vzdala se naděje, že by mohla utéct a pomoct zachránit svět, ve kterém žila a který tak neskutečně milovala. Prohrála.