Epiphany ||jinkook||

I.

I přes svou tlustou mikinu ucítil chlad cihlové zdi, o kterou se opíral svým pravým ramenem. Slunce už bylo vysoko na bezmračné obloze, po které poletovali sem a tam havrani s nadějí, že najdou nějakou mršinu k jídlu. I přes to, že bylo horko a stékal mu po čele pot, měl husí kůži.

Rozhlédl se kolem sebe, nezahlédl žádný pohyb mezi opuštěnými budovami zarostlými mechem a břečťanem. Terén byl díky bohu prázdný.

Stále se držel při zdi a pomalými krůčky se vydal podél k jejímu konci. Před tím, než zahnul doprava se pro jistotu naposledy rozhlédl kolem sebe.

Konečně se dostal na místo, kam potřeboval. Automatické dveře, které se kdysi otevíraly několikrát denně s každým zákazníkem, teď byly zaseknuté a pootevřené tak, že se Seokjin tou škvírou mohl jen tak tak protáhnout. Věděl, že když vejde dovnitř, může ho přivítat nechtěné překvapení. Se vzdychnutím se pokusil škvírou prolézt.

Neměl co ztrácet.

Když se ocitl uvnitř přivítalo ho ticho a Seokjinovi se hned ulevilo. Vevnitř malého obchůdku bylo dusno, až moc dusno, klimatizace odváděla velice špatnou práci, ale kdo by od ní očekával vůbec nějakou práci, když elektrárny padly tak měsíc po osudném dni.

Jediné, co si z toho jednoho dne pamatoval bylo, že měl směnu v kavárně, ve které tehdy pracoval. Rádio, stojící na poličce s účelem zaměstnancům a návštěvníkům zpříjemnit den svou hudbou, bylo náhle přerušeno živým vysíláním zpráv, oznamujících něco podobného konci světa. Kavárnou se rozlehlo ticho. Nikdo nevěděl, co říct, někteří návštěvníci si dokonce odfrkli, zatímco Seokjin připravoval kávový nápoj pro zákazníka.

Od toho dne šlo všechno z kopce, média a vláda varovala obyvatelstvo o zkáze, která se odehrávala ve světě. Živé mrtvoly pojídající lidský a živočišný druh znělo jako něco z velice špatného filmu, ale teď to byla jejich realita, a ne příběh napsaný neznámým scenáristou. Nikdo nevěděl odkud se to vzalo, vědci krčili rameny a lidé žili zavření ve svých bytech ve strachu doufajíc, že tato katastrofa brzy přejde. Jenomže tak se nestalo. Zakrátko se živé mrtvoly objevily i v ulicích Seolu. Rozšiřovalo se to světem jako mor. Byly všude stejně jako krysy, potulovaly se z jedné ulice do druhé, dokud nenašly svoji oběť, kterou čekal smutný konec.

Už to bylo pár let, nebo se mu to tak mohlo pouze zdát. Čas ztratil hodnotu. Nevěděl jaký den, měsíc či rok je, stejně to byly zbytečné informace.

Seokjin se procházel mezi prázdnými regály s tlustou vrstvou prachu a pokrytými pavučinami. Rozhlížel se po něčem, co by mu mohlo přijít užitečné. Dostal se k oddílu, kde kdysi bylo ovoce a zelenina, páchlo to tu hnilobou. U své nohy ucítil pohyb a křupnutí. Jeho oči hned sklouzly na podlahu supermarketu. Stádo švábů se rozeběhlo kolem jeho podrážky do různých směrů ve strachu, že by se stali další obětí jako jejich soudruh.

Obcházel dál regály, našel pár konzerv, které odhadoval, že byly ještě k jídlu. Najít kousek něčeho k jídlu bylo vzácné, všechno bylo pryč nebo se to už dávno zkazilo. Konzervy sice měly dlouhou dobu trvanlivosti, ale všechno ve světě má přece svůj konec.

Zastavil se tam, kde se kdysi skladovaly různé domácí čistící prostředky, až se člověk divil, kolik toho existuje. Regály byly zaplněné, jelikož toto zboží bylo úplně zbytečné pro celou dnešní společnost.

Zahlédl pár plastových lahví, přisedl si, aby je mohl více prozkoumat, ale žádná ho nezaujala.

Zkoumal dál, našel několik balení sirek, které okamžitě shrábnul. Strávil dlouho chozením sem a tam po obchodu s nadějí, že se mu podaří najít alespoň nějakou maličkost, která by mu pomohla přežít.