Svět za hranicí

Část 1... Běžná směna

Pátek 15. listopadu

Málokdo miluje cestu do práce tak jako já. Obzvlášť v zimním období, kdy slunce brzo zapadá a nastoupí měsíc s tmou, která vše zahalí do temných barev. Jen občas uvidíte po cestě nějaké to pouliční žluté světlo z lamp, případně rychlá projíždějící světla z dopravních prostředků. Pravda... v dnešní době není tolik bezpečné se toulat po západu slunce. Určitě ne, pokud vaše cesta vede skrz ulice plné bezdomovců a alkoholiků, kteří zde hledají buď to útočiště nebo zábavu. Tou zábavou se mohu stát kdykoliv. Nemám zkušenost s bojovým uměním nebo s nějakými tipy na to, jak někomu zdrhnout... Jen můj život nestojí za tolik, abych na něj dávala pozor. I když mám plnohodnotnou šťastnou rodinu, švihlé kamarády a nějaké ty domácí mazlíčky, kteří by beze mne asi dlouho nevydrželi.

Má cesta vede nejednou ulicí, kde nejezdí ani bus. Neměl by tu kde pořádně zastavit. Po cestě lze vidět přeplněné popelnice, posprejované části budov, spoustu hospod, mini večerky zabezpečené mřížemi nebo bezdomovce, které si občas spletete s hromadou pohozeného odpadu. Když jdete ve správnou hodinu, můžete zde zahlídnout občas nějakou tu rvačku mezi chlapi, kteří už něco málo v sobě mají a nebo hádku milostného páru, který se rozchází. Hlavně vás nesmí být vidět. Pokud vás někdo zmerčí, můžete si být jistí, že se ráno probudíte v nemocnici... v nejlepším případě. Mě se to naštěstí ještě nestalo. Jsem totiž celá v černém s kapucí přes hlavu. Jediné, co mi vyniká je bledá pleť, která v kontrastu s černým oblečením dostává bílou barvu. Jsem jak duch.

Pomalu se blížím ke svému zaměstnání. Chodím přes tyto ulice právě z toho důvodu, že v jedné z těch hospod pracuji.

Má směna začíná večer od osmi do pěti hodin ráno. Samozřejmě na pozici barmanky. Vcházím do starých dřevěných dveří, které při zavíraní děsivě zavržou. Po zavření dveří se dívám do tmavé chodby, kde sotva svítí žárovka. Ale nemusím se bát. Krom vedoucího tu je i moje kolegyně a zároveň celoživotní kamarádka, se kterou se znám už od svých dětských let. „Dobrý večer přeji!" Zvolám do chodby plné tmy. Jediné, co mě chodbou může vést, krom pomalu zhasínající se žárovky, je světlo z kanceláře vedoucích a též světlo z dámských šaten, které... jsou otevřené. „Dobrý večer Mishell." Zaslechnu hluboký hlas z kanceláře a rozejdu se ke zhruba deset metrů vzdáleným, čistě bílým dveřím. V místnosti zaměřím zrak na vysokého muže s trochu robustním a svalnatým tělem. To nezakryje ani ta světle šedá kostkovaná košile. „Dlouho jsme se neviděli pane Roosmille." Načnu krátkou konverzaci. „To víte, dovolená." „Vypadá to, že jste si parádně odpočinul. Takže se mohu těšit na klidnou směnu?" Zeptám se s mírným úsměvem ale zároveň i s dobrou náladou. Občas tu bývá docela živo. Posledních čtrnáct dní tu nemohlo být ani bezpečno. Chybí nám tu totiž ochranka. „O to se nebojte, ty nejhorší místa hlídám na kamerách, nemusíte se bát. Někdo něco zkusí a poletí." S touto odpovědí mi šéf věnoval sebevědomý úsměv. Aby taky ne... Kdo by s ním sakra chtěl začít rvačku? Klidný úsměv opětuji a odcházím do šatny se převléknout.

Po převléknutí pokračuji chodbou, která se stáčí do pravé strany až k baru. Než do místnosti plné nalitých chlapů vkročím, povede se mi zakopnout o práh dveří. „Co blbneš Mishell?" promluví na mě hlas smíšený se smíchem. Zamířím pohledem k Vallerii, mé dlouholeté kamarádce. „Tobě se nikdy nepovedlo zakopnout, že se tak tlemíš?" Odvětila jsem. Nakonec se mě taky zmocnil smích a pořádná dobrá nálada. Alespoň mi to usnadní směnu.

S Vallerií jsme prohodily pár slov. Během směny, pokud máte narvanou celou hospodu, na pokec nebývá moc čas. Kolem čtvrté jsme zahájily zajímavou debatu. Kolem této hodiny tu bývá větší klid.