Svět za hranicí

Část 4... Špatný konec dne

Sobota 23. listopadu

Pracovní týden, který mám již za sebou nepřinesl skoro nic. Od onoho incidentu se nestalo nic zvláštního. I Andrew, který se mi středečního rána poklonil, si zachoval nadále nevýrazný postoj. Vše se vrátilo do kolejí, které započaly cestu našeho setkání. To ráno jsem doufala, že se stal mezi námi nějaký pokrok. Že snad už konečně bude mluvit, trochu se projeví. Ale žádná z představ se mi nesplnila.

Momentálně jsou tři hodiny odpoledne. Zrovna jsem vstala, ale má mysl jede už na plné obrátky. Včera jsem se domluvila s Vallerií, že zajdeme ven. Někam do parku, nebo do města nakoupit. Něco z toho.

„Vall?" Zvolám do telefonu, jestli se hovor spojil. „No? Mishell?" „V kolik se sejdem a kde?" „U obchodní zóny vedle miniparku." Nápad odsouhlasím a hovor položím. Obchodní zóna je zaplněná nejen obchody, ale i skvělými restauracemi. Do jedné z nich máme namířeno. Restaurace Estada. Zaměřuje se obzvlášť na pizzy a mexická jídla. Navíc se nachází na konci obchodní ulice a proto má dobrý výhled na malý park, kterému s Vall jednoduše říkáme minipark. Je to v podstatě travnaté náměstíčko s pár chodníky, které zdobí lavičky a lampy. Po celém parku je spousta listnatých stromů, obzvlášť kolem většiny obvodu parku tvoří malé lesíky.

„Mami, jdu do restaurace s Vallerií. Vrátím se někdy večer, ještě se budeme courat." „Takže ti nemám dělat večeři?" „Nenamáhej se." Rozloučím se, omylem bouchnu dveřmi a utíkám na místo setkání. Od domu mě to stojí deset minut.

„Jsi tu brzo!" Zařve z dálky Vall, která přišla po půl hodině mého čekání. „Když se zamyslíš, ani jsme si neřekly přesný čas, takže jsem vyrazila, jak nejdřív to šlo." Vysvětluji důvod, jen co doběhne na přijatelnou vzdálenost. „Chápu, chápu... Zajdem se teda asi první najíst vidˇ?" „S tím taky počítám."

Jídlo máme za sebou, teď procházíme obchody, zda nenarazíme na něco pěkného, co bychom musely mít za každou cenu doma. „Mishel! Podívej!" Zaječí Vall a táhne mě za ruku do pozoruhodného plyšového království. „Ten je rozkošný!" Ukáže na bílého plyšového pudla. „Myslím, že tu najdeš i jiná roztomilá zvířátka." Usměju se nejistě nad její závislostí. Vždycky milovala psy. „Nelíbí se ti?" „Mám raději kočky, to přece víš." Uklidňuji její rozrušení. Najednou se rozuteče hlouběji do obchodu mezi regály. „Takže co říkáš na tohohle?" „Ježiš, ten je tak zatraceně hezký!" Vracím se do dětských dob, když obejmu tygřího plyšáka. „Najdem ještě nějaký pěkný." Upozorním a hodinu strávíme v obchodu s plyšáky.

Sedm večer. To nám hezky vychází. Opět míjíme většinu obchodu zvenčí. Takovou prohlídku si dovolíme minimálně jednou do měsíce abychom ubraly na plynu z náročného života. Zrovna ve chvíli, kdy máme rozjetou konverzaci na téma kluci, se v šoku zastavím a svou pozornost směřuji na kamenný plot. „Mishell?" Probudím se z transu. „No?" Otočím se na Vall. „Co děláš?" „Nic, jen mě něco zaujalo na tom plotu naproti ulice..." „Aha... A co to bylo? Že by nějaký kluk?" Její podezíravou otázku doprovází perverzní smích a to ani nemluvím o jejím pohledu, který přímo otevírá bránu do jejích úchylných představ. „Ne, ne, žádnej kluk, nikdo tam teď nechodí!" Zazdím její iluze. „Vypadalo to jako bílá kočka!" „Kočka? Ty jsi do nich fakt cvok." Smích. Zmocní se mě dobrá nálada, která moc často nemizí, když jsem v přítomnosti Vallerie. Ale i po uplynutí půl hodinky mám nepříjemný pocit, jakoby mě čekala nějaká zlá událost.

„Ano mami?" Zvednu telefon, když uvidím známé číslo na mobilní obrazovce. V tu chvíli se taky s Vall zastavíme na lavičce, ke které jsme náhodou došly. „Mishell, hned přijeď do nemocnice! Tailora někdo napadl!" V tu chvíli ztrácím dech i zdravý rozum. Zmocňuje se mě strach. „Dobře, přijdu co nejdřív!" Vypnu hovor. „Vall! Půjdeš se mnou do nemocnice? Musím za bratrem." „Stalo se něco?!" „Někdo ho přepadl!" Zvýším hlas, ve kterém je znatelná panika. Rozbíhám se směrem k nemocnici. Vall mě následuje. Bereme to různými zkratkami. O víkendu čekat na autobus by trvalo mnohem déle, takže jsme zvolily pěší trasu i když jsme teď docela ztahaný. Před nemocnicí píšu matce, kde přesně je.

„Mami! Jsem tu, co se přesně stalo?" Doběhneme za matkou, která sedí na židli se slzami v očích. „Ještě nic nevím, čekám na doktora." Postaví se a obejme mě. I když sama jsem plná strachu, snažím se jí uklidnit. „To bude dobrý, určitě bude v pořádku." Kouknu se na Vall, jak stojí za mnou z kamenným výrazem. V mlžném pozadí zahlédnu další postavu v černém, která se k nám blíží. „Andrew?" Zašeptám si pro sebe. Máma vzhlédne do chodby. „To je ten muž, co Tailora našel a zavolal pomoc. Ty ho znáš?" „Je ochrankou v našem baru..." odpovím matce. „...Andrew, co se stalo?!" Jako vždy, pohled bez emocí. A vypadá to, že pár dní nespal, má kruhy pod očima. „Napadl ho jeden zdejší gang, když tvůj bratr procházel ulicí, kterou chodíš do práce. Našel jsem ho chvilku po útoku. Když odešli, zavolal jsem záchranku." Zdá se mi to přitažené za vlasy. V tuhle chvíli to moc zkoumat nechci, ale pravou teorii si zjistím, až budu moct mluvit s Tailorem.

Bouchnou dveře a do chodby vejde doktor. „Váš syn je stabilizovaný. Od toho útoku si odnesl ošklivá zranění včetně pár zlomených žeber. Ale bude v pořádku." „A můžeme ho vidět?" Zeptá se máma. Já v to doufám taky. „Ale samozřejmě. Pojďte za mnou." Než vejdu do pokoje, řeknu Vall s Andrewem, že mohou odejít. Při odchodu ještě Andrewa zastavím. „Andrew!" Otočí se. „Děkuju." Nasadím upřímný a vděčný úsměv. On bez reakce odchází. U něj je to normální, takže to neřeším a následuji doktora.

Dnešní večer byl velmi náročný. I když jsem už dávno doma, mozek mi nevypne. Musel být proti velké přesile, aby ho dostali do nemocnice. Můj otec je teď pryč a vrátí se až příští víkend. S matkou jsme se rozhodly mu zatím nic neříct. Jako jeho nadřízený by měl mít o něm přehled, ale v době, kdy reprezentuje firmu v zahraničí má tady v práci svého zástupce. S ním jsme se dohodly na detailech, aby byl táta během práce v klidu.

„Mnau!" „Hm?" Vzhlédnu ke dveřím. Ze zvědavosti, který pak kocourek mě přišel utěšit otevírám dveře. „Mordy... Vždycky přijdeš ve špatnou chvíli." Začne se ke mně lísat. Vzhledem k mé depresi se nebráním pomoci chlupatého společníka. Beru ho do náruče a společně relaxujeme na mé posteli. Vypouštím u toho myšlenky, které mi připomínají, že budu muset odchlupatit celou postel, momentálně by mi klid vyhovoval. Aniž bych to měla v plánu, s Mordym v náruči, který spokojeně vrní, usínám. 

________________________

Poznámka autora: V komentářích u předchozí kapitoly jsem sdělila termíny. No jak se dalo u mé osoby čekat, moc se mi nepovedlo to dodržet. Za to se velmi omlouvám... Také předchozí kapitoly byly už předepsané a touto kratší kapitolkou má příprava končí. Přesto, že tato kapitola je výrazně kratší, další termín plánuji na středu večer. 

Budu ráda za názory, kritiky, opravy a případně i pochvaly.

Děkuji za přečtení :)