Svět za hranicí

Část 3... Stres

Úterý 19. listopadu ve 14:00 hod.

„Hej ségra!!!" Probudí mě rány do dveří. Ach jo... to je idiot... „Nechceš už vstát? Jsou dvě hodiny odpoledne." Ignoruji slova mého bratra a zachumlám se zpátky do deky. Snažím se ignorovat i zvuk podobný otevření dveří. Po takových nervech z práce si snad zasloužím nějaký odpočinek. Snažím se usnout alespoň do doby, než mé tělo pokryje navál chladného vzduchu. „Tailore!..." sednu si na postel a hodím po něm polštářek s motivem koně. Samozřejmě minu. „...Vrať mi tu deku!" „Tak si pro ní pojď!" Zvolá s úsměvem a vyběhne ze dveří. Zhluboka si oddychnu nad smůlou, která mě dnes provází. Bratr má očividně dobrou náladu. To o sobě bohužel říct nemůžu.

Vstanu z postele a v noční košili jdu hledat Tailora. Náš dům je na honičku dost velký. Hned jak vyjdu z pokoje, spatřím ho u schodiště i s mou dekou. „Koukej mi vrátit tu peřinu! Chováš se jak malej!" „No a?" Za smíchu zmizí na schodech. To snad není možný...

Rychle běžím po schodech dolů, abych si deku vzala zpět. Naháním bratra po obýváku dokud ho nenaženu do pasti. V rohu na sedačce si beru svou deku. „Díky!" Řeknu důrazně. Bratr se mi jen tlemí a nic dál neříká. Odcházím zpět do pokoje odnést peřinu na své místo. Cestou pozdravím matku za barem. „Ahoj mami!" „Ahoj dcerko moje."

„To je dost, jak dlouho jsi chtěla být v tom pokoji zavřená?" Okřikne mě bratr. „Tvůj rekord jsem ještě nezlomila." „Přestaňte se dohadovat! Měníte své nálady častěji než počasí..." podotkne máma. Oba sklapneme. Nemáme zapotřebí se s ní dohadovat. Máme ji rádi a snažíme se jí nedělat problémy. Stará se o veškerou domácnost a k tomu chodí na brigády. Je to příkladná matka a my ji respektujeme. Můj bratr je o čtyři roky starší než já a pracuje jako technik v IT firmě společně s tátou. Ale ten je doma vyjímečně jen na víkendy. Často cestuje do zahraničí aby reprezentoval firmu. A abych nezapomněla, naše rodinka se rozrůstá ještě o pár domácích mazlíčků.

„Krmil jste dnes někdo kocoury?" Poptám se. „Ne ještě nikdo, pak je nakrmím, až dodělám nádobí." Odpoví máma. Tailor sleduje televizi a nevěnuje nám pozornost. „V klidu mami, já je nakrmím." Rozhlednu se po místnosti, ale nevidím ani jednoho rebela. Obejdu bar, který jako jediný dělí kuchyň od obýváku a vytáhnu z lednice načatou konzervu. „Mordy! Felixi!" Zařvu na barák a prudce bouchnu dveřmi od lednice, ať to slyší. V pár vteřinách přiběhne z ložnice, která je vedle kuchyně, černý kocour s dlouhou srstí a po schodech běží další kocourek. Taky černý, ale s bílými ponožkami, bílým břichem a s krátkou srstí. Oba začnou u mých nohou mňaukat a lísat se. „Ono snad neexistuje zvíře, které by tě nemělo rádo." Řekne Tailor s pobavenou náladou. „Snad nežárlíš?" Odvětím. „Já? Nikdy." „Hele a co kdybys nakrmil Broka?" Navrhnu mu. Aby dělal taky něco jiného, než je sledování televize. „Cože? Ne... Víš jak nesnáším cvrčky!" Já s mámou se začneme smát. „Vždyť je chytáš pinzetou, stačí mu je tam hodit." Dodá máma. Já mezitím dávám kocourům misky s masem. „To je jedno..." „Hele brácha.... Chtěl jsi agamu, tak se o ní taky starej, krmení k tomu patří." Tailor protočí očima a jde krmit. Mezitím pokládám misky se žrádlem pod bar, aby se do nich kocouři s chutí pustili. „Dávej bacha ať ti neutečou." Zmíní máma, když vidí jak se s tím Tailor pere.

Kolem třetí hodiny sedím v obýváku na sedačce, vedle mě Tailor a sledujeme televizi, kde stejně nic moc nedávají. Matka stále poklízí v kuchyni. Je tam ráda a vždycky si tam najde nějakou práci. „Bylo něco nového v práci? Zdáš se mi být sklíčená." Zeptá se máma. Odtrhnu se od nezáživného programu v televizi a pozornost směřuji na matku za mými zády. „Nastoupil k nám mladík na pozici ochranky, ale je to zvláštní člověk." „Ty potkáváš nějaké normální lidi?" Zasměje se Tailor. „Mlč!" Okřiknu ho a pokračuji. „Myslím to tak, že absolutně nejeví zájem o cokoliv, co se kolem něj děje. Jeho výraz je mrtvý a když nás v uvozovkách "napadl" jeden opilec, tak situaci s klidem sledoval, dokud to nebylo vážný, než aby zakročil včas..." Mámy výraz na chvilku zbledl. „Dostal nějaké školení?" Uhnu pohledem. „Školit jsem ho měla já, ale odpálkoval mě, takže ve výsledku žádné školení neměl... Na konci směny jsem dostala pojeb od vedoucího, že si musím získat respekt..." Zmocnila se mě otrávená nálada a bezmoc. Vedení lidí nikdy nebylo mým oborem. Je to něco, s čím se musím dnes večer poprat. „Nemysli na to. Když máš někoho zaškolit, tak ho jednoduše zaškol. Nemusíš vědět, zda poslouchá. Prostě mu řekni co a jak a na jeho reakce kašli, pokud o to nemá zájem, je zbytečný se s ním dohadovat. Buď si to časem uvědomí nebo ho vyrazí."