Magician's Asylum - Dědic dvou říší

Kapitola první

Táta se po mém příchodu do kuchyně vzpamatoval jako první a rozhodl, že se o tom pobavíme jako rodina. Sedli jsme si v obýváku na gauč.

"Rylee," začal, "vzpomínáš na den, kdy jsme ti řekli, že jsi adoptovaný?" Jak se mohl vůbec ptát? Samozřejmě, že si to pamatuji. Byla to skoro stejná situace jako dneska. Pár dní po mých patnáctých narozeninách. Posadili jsme se do obýváku a táta spustil:

***

"Podívej, milujeme tě. S mámou bychom tě nikdy neodkopli. Přece jen jsme tě vychovali a živili od tvého narození. Žijeme spolu už patnáct let, a já bych byl nerad, aby to, co ti teď řekneme, nějak ovlivnilo to, co mezi námi je. Jsi náš syn. Tak to vždy bylo a tak to taky zůstane. Kdykoliv se sem vrátíš, budeš tady vždy mít otevřenou náruč a my ti-"
"Tati," přerušil jsem ho zlehka, protože mi bylo jasné, že to pro něj je citlivé téma, nikdy takto okolo horké kaše nechodí, "prosím, k věci. O co se jedná?"
"Jsi adoptovaný" řekla máma, a otec sebou lehce trhl, když to vyslovila. Zavládlo nepříjemné ticho. Postupně mi docházelo, co tato dvě slova znamenají. Ti dva lidé, které jsem považoval za své rodiče, a ta spousta dalších, které považuji za svou rodinu, jsou mi vlastně úplně cizí. V hlavě se mi začaly vynořovat otázky. A byly jich desítky. Proč jste mi to neřekli dřív? Kdo jsou moji biologičtí rodiče? Jsou ještě živí? Kde jste ke mně přišli? Jak je možné, že nemám sourozence? .Nezávisle na tom, co táta před tím říkal, jsem začal okamžitě mít pocit, jako by se mezi námi začala rozevírat bezedná propast, a věděl jsem, že náš vztah už nikdy nebude takový, jako předtím. Bude poznamenaný tím, že mi celý život lhali o tom, kdo jsem. Chtělo se mi na ně začít křičet, ale nezmohl jsem se na jediné slovo.

***

V rychlosti jsem tedy přikývl a celý napjatý (a trochu zvědavý) jsem očekával, co dalšího se teď, o tři roky později, dozvím. Bude to horší, než když mi řekli, že jsem adoptovaný? Reálně jsem se se zprávou o adopci vyrovnal docela rychle. Bylo to jasné. Nejsem podobný nikomu z rodiny. Napadlo mě to už dřív. Ale stejně to byl šok. Říkáte si: "Pohoda, může to tak vypadat, ale jen si to namlouvám." A i kdybyste tomu nakrásně věřili, tak dostat to potvrzené je úplně něco jiného.

"Víš," spustil s rozmyslem táta, "říct ti, že jsi adoptovaný, asi nebylo úplně fér. Podle právní stránky jsi registrovaný jako naše biologické dítě, máš i naše příjmení a námi vymyšlené křestní jméno, ale nezplodili jsme tě. Maminčina máma nám řekla, že jedna její známá hledá adoptivní rodiče pro miminko, chlapce. Když jsme se babičky ptali, kde tě ta její známá vzala, řekla, že neví, ale že když se za ní zastavíme, asi z ní dostaneme víc. Nedalo nám to, a tak jsme se hned další den vydali za tou paní. Taková příjemná stařenka, co bydlí na vesnici kousek od města. Ta nám odmítla říct cokoliv bližšího. Ale sdělila svou podmínku. Tou bylo, že přijde den, kdy se nám ve schránce objeví prsten a lístek s adresou a datem, a my tě máme i s prstenem na tuto adresu v daný datum odvézt, tam prý dostaneme odpovědi na své otázky ohledně toho, kdo jsou tví rodiče a odkud pocházíš. Jen si tě tam asi budou chtít nějakou dobu nechat."
"Nelíbí se mi to, co když se mu tam něco stane? Co když je to mafie?" začala jančit mamka zatímco pochodovala po bytě sem a tam.
"Uklidni se Darino, o nic nejde. Navíc, oba chceme vědět, odkud náš syn pochází. Nechejme Ryleeho, ať si vybere," uklidňoval ji táta. Oba se v ten moment podívali na mne a čekali, co jim povím. Oběma se jim v očích zračila jistá míra strachu a nejistoty. Nechtělo se jim tam se mnou jezdit. A to chápu. Naprosto. Mě se také nechtělo. Ale asi bych dostal odpovědi alespoň na část otázek, které mne tížily. V první řadě jsem nechápal, jak to, že se o to nezajímali sami rodiče víc? Copak vy byste si doma nechali dítě, o kterém nevíte nic kromě toho, že ho přinesla nějaká náhodná známá vaší/partnerovy matky? Ale na tyto otázky mi asi sami neodpoví. Jak je znám, budou se tomu vyhýbat co nejvíc to půjde. Nikdy neříkají víc, než co podle nich potřebuji vědět. A pokud mi to neřekli napoprvé, otázky by nikam nevedly. Nicméně na otázky ohledně původu by mi mohl odpovědět spíš někdo z těch, co mi darovali ten prsten... Nebo propůjčili? A je jich víc, nebo je to jen jedna osoba?
"Chtěl bych jet," řekl jsem potichu, "kdy je termín?"