Boy who was running with wolves

Chladivá noc. Ticho protínal pouze žalostný  pláč chlapce a jeho vlčích sester, sklánějících se nad svou mrtvou matkou. Slané kapky dopadaly na její, krví zbarvenou, srst. Nářky vzduchem dopluly až k uším Alfy, která se tichými kroky vydala ke zdroji oněch nářků. Svou osobu přenesla před vchod jeskyně, kde se ta nemilá událost odehrávala. Svými tlapami, které nesly její unavené tělo, se dostala k mrtvé vlčici a jejím třem dětem. Posadila se k nim a začala výt do ticha noci. Svým vytím vyjádřila respekt rodině, do ní vlčice, nyní ji bez života, patřila. Tuto rodinu už obývali pouze tři členové – Cora, Laura a lidské mládě jménem Derek. Alfa s nimi onu osudnou noc zůstala.

Ráno Alfu probudil mrazivý vítr, který čechral její srst. Ona mláďata se tiskla k Alfě, jako k vlastní matce. Právě ztratila milovanou osobu, a tak se jejich chování nemohl nikdo divit. Ihned, co vstala, svolala schůzi celé smečky. Vyšplhala na nejvyšší místo skály. ,,Vlci a vlčice," oslovila všechny, zde přítomné, ,,minulou noc byla napadena členka smečky. Její trápení netrvalo dlouho, neboť podlehla svým zraněním. Byla zabita tlapou omegy zvanou Peter, který byl vyloučen ze smečky, když se mne pokusil zabít a usednout tak na mé místo. Ještě předtím, než Talia opustila tento svět, stihla zplodit své potomky. Jsou velmi malí a tak se ptám, kdo je ochoten se jich ujmout?" Náhle po dokončení této věty, se všude kolem Alfy rozeznělo nepříjemné vrčení, někdy i tiché zavytí. Kdyby se totiž jednalo pouze o její děti, málokdo by měl problém, jenže v jejich rodině se nacházelo mládě, jenž nebylo vlčího původu. Ještě dlouho se dohadovali, než předstoupil Beta, od kterého by to nikdo nečekal. ,,Já si je vezmu k sobě." Odpověděl drsným a hlubokým hlasem postarší Beta hnědého zbarvení nazýván Alan. Když nikdo nic nenamítal, vydal se Alan vlídným a sebevědomím krokem ke zbylé Taliině rodině. Přilehl si k nim do chladivé trávy, ve které se, díky slunečním paprskům, třpytila ranní rosa. Svým přístupem a i dřívějím chováním u dávno Alfě dokázal, že se o malá mláďata dokáže postarat.

Čas plynul, roční období se střídala a od Taliiny smrti uběhlo patnáct let. Z malých a nemohoucích mláďat vyrostli, díky Alanovi, zdravé a silné vlčice a chlapec běhající s vlky. Nikdo z lidí, žijících na kraji lesa, ho jinak nenazval. Derek už v útlém dětství poznával, že je dost jiný, než ostatní členové smečky. Neměl tělo pokryté hustým kožichem. Neměl ostré špičáky. Neměl dlouhé drápy, kterými by odděloval maso od tkání a kostí. Při lovu byl naprosto zbytečný. Například minule vyplašil srnce a dva týdny byli všichni o hladu. Nevěděl, co dělat, ale jedno věděl stoprocentně. Vlkem opravdu nebyl.

V jednom z letních dnů vznikl v lese požár, který založili lidé. Požár zahnal les do stínů svých mocných plamenů. Dlouho v tomto lese panovala horka, proto nebylo pro oheň složité se rozšířit. Svými dlouhými jazyky požíral nejen zeleň lesa, ale i tamější obyvatele. Vlčí skála, místo, kde žili převážně vlci, se nacházelo nedaleko zrodiště požáru. Alfa blížící se zkázu zaznamenala a dala povel k úprku. Vichni běželi po svých, až na Dereka, kterého vzal na svá záda Alan. Alan běžel dlouho, dokud ho někdo nesestřelil šípem do nohy. Alane!" zakřičel Derek, když se s ním Alan zřítil. Derek se otočil směrem, odkud tento ďáblův nástroj přiletěl. Když však zahlédl strůjce Alanovy rány, zůstal zamrzle sedět s otevřenými ústy. Zíral na postavu, pohybující se po dvou, co vypadala, jako on sám? Udiveně onu postavu sledoval, než si uvědomil, že se plameny nezkrotně blíží a postava, kterou ještě před chvílí tak zaujatě sledoval, na něj míří tím, čím před chvílí trefila Alana, který v tuto chvíli již nedýchal.,, Spi klidně." bylo to poslední, co Alanovi řekl a s šípy v zádech utíkal od toho místa. Běžel sám tichým lesem, který spadl do rukou pekla. Vše kolem něj hořelo. Vnímaje pouze půdu po nohama utíkal před plameny, které mu chtěli vzít to jediné, co mu zbylo. Jeho holý život. Utíkal dál. Všude nacházel mrtvá těla bez života. Nevěděl kam jít. Jeho dech se zkracoval a jeho nohy pomalu vypovídaly službu, avšak nezastavil. Bylo mu jasné, že značná část smečky toto nepřežila.

V jednu chvíli se otočil, aby se ujistil, že ona podivná bytost, které byl vzhledově opravdu velmi podobný, ho nepronásleduje, ovšem to se mu stalo osudným. Chytil se do pasti. Konkrétně do nastraženého lana. Až teď si všiml velké tržné rány na stehně, ze které stékaly proudy tmavé, lepkavé tekutiny. Krve. Všechno okolo něj již bylo v plamenech a on pociťoval horkost. Potůček potu se dostal do rány a ta začala šíleně pálit. Jeho slzy se valily, jako vodopády, které mají pramen někde hluboko uvnitř něj. Uvnitř Dereka. Jeho konec se neústupně blížil. Visel nohama vzhůru. Plameny ho bezcitně šlehaly do obličeje. Jeho tělo se začalo vařit za živa. Bolest ochromovala jeho mysl. Jediné, co bylo široko daleko slyšet, byl bolestný křik onoho chlapce. Provaz v podobě pasti se spálil a Derek dopadl na zem, avšak už neměl sílu a ani možnost se odsud dostat živý. Zahyne tu. Plameny ho pomalu požíraly, nejdříve mu spálily všechno ochlupení, poté kůži, maso, orgány, až nezbylo nic jiného než ohořelá kostra. I tu se snažili plameny zničit, avšak to nešlo. Po tomto činu, jenž oheň spáchal, byl krutě potrestán. Jeho trest přišel v podobě bouřkového mraku, který spustil nemilosrdný déšť, který oheň vyhladil.

Ze smečky přežily pouze dvě členky. Dvě členky, které Derek moc dobře znal. Cora a Laura Dereka hledaly dnem i nocí, ale jediné, co v ohořelé části lesa našly, byla kostra osmnáctiletého chlapce, který kdysi mohl být jejich bratrem. Na tomto území poté založily novou rodinu. Smečku. Laura se stala Alfou. Cory dcera se jmenovala Talie, po jejich matce a Laury syn se jmenoval Derek, jako jejich zesnulý bratr.

------------------------------------

Zdravím, tohle je první a možná i poslední kniha, kterou zde na Wattpadu vydám. Není to nic moc, ale přes to doufám, že se líbila. Budu ráda, za jakýkoliv komentář, který tu zanecháte. Možná, že jí stejně jednou smažu, tak co.

Jinak díky, pa <3.