Spolu - backstory

I. - úvod

Bylo ticho. Chvíli jsem nic neříkala. Snažila jsem se křičet, ale dokázala jsem jenom slabě chraptět. Moje matka jen bezeslova stála předemnou. Vždy byla taková...chladná. Tedy, spíš posledních pár dní. Před dvěma dny jsem oznámila, že se budu stěhovat do Jarlaheimu. Matka dvě noci nepřišla domů. Nic jsme si z toho nedělali, je to hrozná vorkoholička a už několikrát se večer nevrátila domů. Vždy nám ale napsala krátkou SMS nebo nám zavolala. První den co nepřišla domů jsme si s otcem říkali, že má asi tolik práce, a že nám prostě jen zapoměla napsat. Druhý den už jsme jí napsali. Bez odezvy. Dnes dopoledne přišla domů a řekla mi, že se nikam stěhovat nebudu. Že prý mi zařídila místo v práci, kde pracuje ona. Mohla jsem to tušit. Ona, ředitelka oddělení by přeci nemohla mít dceru, která pracuje v obyčejné kavárně na ulici. Bezmocně jsem před ní stála. Ubrečená, zhroucená. A ona předemnou pořád stála jako socha ve své kostkované sukni a vzorované blůze. A pořád mě probodávala tím jejím kamenným výrazem.

,,Je jí osmnáct, Dito." zastal se mne můj otec, který celou dobu dělal, že si čte noviny, ale místo toho pozorně poslouchal naší konverzaci.
,,No a co! Pořád jsme její rodiče ne?" ohradila se matka.
,,A ona je plnoletá!" vykřikl otec a odhodil noviny. ,,Mám ti to snad hláskovat? Je jí o-sm-náct. Už si může dělat co chce. My jí do toho nemáme co mluvit!" tím matku konečně umlčel. Rozevřel ruce a já mu padla do náručí. Slyšeli jsme už jenom prásknutí domovních dveří.
,,Zítra se na ten tvůj byt pojedeme podívat." řekl mi otec.
,,S matkou?" zeptala jsem se ho, a vymanila jsem se z jeho náručí.
,,Myslím, že nepříjde..." odvětil.