Spolu - backstory

II.

Ráno jsem vstala docela brzo. V noci jsem nemohla spát. Neustále se mi zdál jeden a ten samý sen - bílá, něžná a nevinná laň, pobíhajíc po lese, pronásledována černým stínem. Nevím proč jsem se z toho snu probouzela, nebyla to žádná noční můra, ani nic podobného.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Zase jsem měla výraznější jizvy. Když jsem se narodila, měla jsem na obličeji tři drápance. Netekla mi z nich však krev. Ty drápance růžově "svítili". Postupem času bledli a přibližně v mých 10. letech byli skoro nespatřitelné. Ale dnes začali zase tmavnout.

Sešla jsem dolů do kuchyně, kde už se obracel táta. Chystal mi sýrovo - vajíčkovou omeletu. Ví, že tohle jídlo MILUJU! Asi mi chtěl po včerejšku udělat radost.

,,Dobré ráno, Siv." táta mi tak říkal. Nevím jak na to přišel, ale docela se mi to líbilo.
,,Co to máš s těma jizvama?" zeptal se mě. Hned si toho všimnul, ale kdo by si toho taky nevšiml, že?
,,No, dnes ráno jsem se podívala do zrcadla, a už byly tmavé."
,,A bolí tě něco?" starostlivě se na mě podíval.
,,Ne, jsem úplně v pohodě, až na to, že mám neuvěřitelný hlad, a myslím, že poslintám celou kuchyň, protože to tady skvěle voní!"
,,To jsem rád! Jo a s těma jizvama si nebudem kazit den, když tě nic nebolí, tak je to zatím v pohodě. Pojď se nasnídat, ať můžem brzo vyjet."

Snídaně byla skvělá! Úplně jsem zapoměla na všechny ty věci, co mě trápili, dokonce i na ten sen. Obélka jsem se do tepláků, tílka a mikiny, dala si do kapsy mobil a sluchátka a vzala nějaké krabice, ve kterých jsem měla ještě nějaké věci, které jsem ještě neměla v bytě. Sešla jsem s tím k autu a vše naložila do kufru. Potom jsem se uvelebila na zadním sedadle a pustila si nějaké poslouchání. Když přišel taťka, hodil po mě ještě deku a vyrazili jsme. Po chvíli jsem usnula, ale ten sen se mi už nezdál.

Probudila jsem se, když už jsme byli blízko Jarlaheimu. Projížděli jsme okolo nádherného lesa. Když jsme dojeli do města, zastavili jsme se na náměstí. Taťka vzal ty krabice a šli jsme k mému bytu. Nemohli jsme tam dojet, protože můj byt je až skoro na hoře a tím naším autem bychom tam nedojeli.

,,No téda! Ty to tady máš luxusní!" řekl táta, když jsme vešli do bytu.
,,Já vím." pousmála jsem se.

Táta šel něco zařídit, neřekl mi úplně co, ale já jsem se šla projít po městě. Chvíli jsem se procházela a najednou jsem na lavičce viděla dívku. Měla černé havraní vlasy, tmavší pleť a svou pozornost věnovala jen knížce, ve které si četla. Mohla být tak akorát v mém věku, tak jsem si řekla, že bych se mohla seznámit, když tady teď budu bydlet. Přisedla jsem si k ní na lavičku a zakašlala. Dívka zvedla hlavu a usmála se. Potom se ale zase soustředila na text v knížce. Nenápadně jsem se podívala o její knížky. Psalo se tam něco o klíčích k otevření porálu do Pandorie. Nevěděla jsem, zda-li to je jen nějaká pohádka, nebo nějaký výmysl. Ale přestala jsem to řešit, protože na mě dívka promluvila.

,,Potřebuješ něco?" zeptala se mě s úsměvem na tváři.
,,Ehm, nepotřebuju, ale nastěhovala jsem se sem a..." nestihla jsem ani větu doříct, jelikož mě dívka přerušila.
,,Opravdu? Tak to je super! Já jsem Linda, miluju knížky a koně, jestli chceš, ukáži ti koně, na kterém jezdím!"
,,No, jasně! Klidně, budu moc ráda!" vysoukala jsem ze sebe a usmála se.

Cestou ke stájím jsme si s Lindou povídali. Nezjistila jsem nic moc zajímavého, jen, že Linda je fajn holka.

,,Víš, nechtěla jsem se na to ptát, ale, od čeho máš ty jizvy? Promiň, že jsem tak nezdvořilá."
,,Jo, tohle? No, to mám vlastně už od narození." řekla jsem a odvyprávěla jsem jí tu historku.

,,No, tak toto je Meteor!" řekla mi hrdě Linda. Byl to krásný, troufám si říct, oranžový hřebec s dlouhou, hustou bílou hřívou a ocasem. Byl mohutný, chlupatý a stavbou těla podobný švédskému koni, ale plemeno jsem nerozpoznala. Také měl "bradku".
,,Avis, Meteor, Meteore, tohle je Avis." představila nás, jako by byl Meteor taky člověk. Chvíli jsem byla s Lindou u Meteora, ale pak jsem se šla projít po stáji. Když jsem se vracela z prohlídky zpátky k Lindě, slyšela jsem dva hlasy. Lindin hals, a hlas, který jsem nevěděla ke komu ho přirovnat. I když to bylo nezdvořilé, tiše jsem poslouchala jejich rozhovor.

,,Lindo opravdu si myslím, že ona je ta pravá!"
,,Meteore, jak to můžeš vědět...Sice bych byla ráda, kdybychom už konečně někoho našli, ale nemůžeme soudit podle prvního dojmu."
Meteore? pomyslela jsem si. Ona snad mluví s tím koněm?
,,Ehm, Lindo? Omlouvám se, ale neslušně jsem vyslechla váš rozhovor, ty snad mluvíš s tím koněm, nebo co? A proč bych měla být "ta pravá"?
,,No, víš...vysvětlím ti to u mě doma."