Vyprávění z černého deníku

×Svícny×

Byla jednou jedna holka. Jmenovala se Lara. Když jí byly tři roky, jako jediná přežila autonehody. Její rodiče však zemřeli. Zůstala úplně sama.

Po čase se dostala do sirotčince, ale tam to nebyl žádný med. Neměla skoro žádné kamarády a bývalá šikanovaná. Nechápala, že i na takových místech se vyskytuje tolik zloby a neutěšené agrese. Ale nejhorší byl ten pocit. Pocit, že ji někdo neustále sleduje. Na každém jejím kroku.

Když ji bylo šest let, její život náhle osvitlo světlo. Do sirotčince přišel postarší vlidný pán a ten ji adoptoval.

Bydlely spolu na krásné farmě poblíž moře na odlehlém kousků Floridy. Ze začátku na to nemyslela, ale postupně jí začalo vrtat hlavou proč se jí zrovna on ujal. Byl na ni moc hodný a za to mu byla nesmírně vděčná a konečně se cítila bezpečně. Ale ta myšlenka ji nepustila a zvědavost ji užírala víc a víc.

Vyzvídala tak dlouho až jí to nakonec ten starý pán pověděl. Byl to její dědeček. Byla štěstím bez sebe. Vařili spolu, prozrazovali si tajemství, hráli různé hry, každý den se zabavili jinak a všechno bylo úžasné.

Ale jak čas běžel a Lara rostla, začala se u ní vyvíjet anorexie a deprese. Bylo to každým dnem horší a v jejích jedenácti letech už přestala psychicky fungovat. Zase byl zpět ten pocit něčího pohledu v zádech pokaždé když se otočila,pořád se jí stávaly podivné věci. Bylo to jako kdyby ji někdo chtěl vystrašit k smrti. Upadala kvůli tomu do depresí a uzavírala se čím dál tím víc do sebe.

Až jednou se rozhodla to trápení skončit a oběsit se. Před tím ale nechala dědečkovi dopis, kde vysvětlovala, že to musela udělat, ale ať se nebojí a že až naděje správný čas ozve se mu z druhé strany.
"Mám tě ráda. " řekla, položila dopis na stůl a odplizila se do stodoly. Tam našla zatuchle staré lano a dokončila svůj plán. Poslední co přes slzy viděla, byl matný stín postavy pokorně umírající vedle ní.

Když ji dědeček objevil, rozhodl se to aspoň ozdobit jejími oblíbenými květinami a svíčkami. Byl sice smutný, ale věřil své malé holčičce, že dodrží svůj slib a on o ní ještě uslyší.

Po měsíci se o ni začal bát, když se neozvala. Tu noc ale cítil něčí objetí. Ráno se rozhodl napsat vzkaz. Nechal ho ležet u Lary ve stodole a vyrazil na celé dopoledne do města. Když konečně večer dodělal vše potřebné s vírou ale i nervozitou pomalu otevíral papír se vzkazem. Byla tam odpověď.

Dlouho poté spolu takto komunikovali. Jednoho dne ho Lara poprosila o počtení památky. Nejspíš tím myslela nějakou drobnost ale v ten den si dědeček uvědomil, že se jeho čas na zemi stejně krátí. A tak udělal to co cítil, že je správně. Odepsal jí : " Neboj! Brzy se uvidíme."

Po třech dnech byl dobrotivý starý pán nalezen oběšen na starém a strouchnivělém trámu. Byl konečně vedle své jediné vnučky a držel ji pevně za ruku.
A pod nimi před kupkou sena stálý jejich dvě památní svíčky. Pro jejich duše..

No anooo.. Musí to být takhle citově založené jinak bych neměla klidný spánek. Snad se líbilo.. ^ ^

O-O