Avada nebo sex? |Harrymort, FF HP|

Sex with a Ghost

Korekce 29.11. 2020

Značky: Slash, man×man, humor, Harrymort, HP/LV, afterwar, funny, gay, Bradavice, harrypotter, lordvoldemort, ghost, sex, Fawkesis
Upozornění: Fanfiction, gay, slash

Měl pocit, že selhal v každém možném směru.
Jeho původní plán spočíval v tom, že ovládne Anglii, zbaví kouzelnickou komunitu špíny a povznese ji nad nečary. Ano, temná strana sice vyhrála v čele s ním, ten starý blázen, Albus Brumbál, zemřel společně s mnoha dalšími stovkami kouzelníků na obou stranách. Kvůli tomu pár dní po bitvě se dozvěděl o tom, že v Británii je tak málo kouzelnických čistokrevných rodin, že kdyby nechal zotročit, nebo pozabíjet všechny nečisté, měli by žalostný nedostatek kouzelníků. Proto se spokojil s mírnějším cílem, že pod jeho vládou nechá mudly zatlačit stejným způsobem, jako oni utlačovali po celé století čaroděje.
Vlastně zjistil, že valná většina s tímto nápadem souhlasila, veřejně podporovala jeho myšlenku, a tak se začal ptát sám sebe: Proč vůbec začal válku?
Sice si vydobyl nadvládu nad touto zemí, ale jistě by to šlo bez tolika krveprolití; ale na obranu Zmijozela, jeho duše společně s myslí byla roztrhána na mnoho kusů a k tomu byl tehdy šílený. Jenže po zničení všech viteálů se mu každý kus duše vrátil zpět, a tak byl zcela při smyslech.
No, a možná proto si vyčítal tolik jeho poslední zbytečnou vraždu.

Oběť, jenž padla jako poslední jeho rukou, byl totiž zatracený Zlatý chlapec, zachránce světa, kterým se díky němu nikdy nestal. Vyvolený a především pouhá loutka Brumbála. Zabil Harryho Pottera. Ten kluk se nedožil ani dvaceti let a to pouze kvůli tomu, že ho on zavraždil!
Před mnoha lety by byl touto skutečností nadšen, ne-li přímo potěšen, ale aktuálně nebyl.
Lord Voldemort nikdy v minulosti necítil výčitky nebo něco jako hlas jeho svědomí, avšak k jeho překvapení, teď ano.
Neustále ho sžíralo svědomí, pokaždé neschopný se hnout a zamrznut v okamžiku, když zahlédl v davu zelené zářivé oči, jenž měly barvu stejnou jako kletba, co zabíjí. Několikrát za těch pár let měl zvláštní pocit, že byl pozorován, jenže nikdy nikoho nezastihl při činu. A i kdyby, tolik kouzelníků ho chtělo mít mrtvého, že mu to nebylo ani divné. A tak toto chování přičetl k výčitkám a nechal to být.

Po bitvě o Bradavice, jak tomu říkala společnost, začal dávat dohromady kouzelnickou část Anglie, ale hlavně Bradavice. Stal se ředitelem, udělal mnoho změn v systému školy a celkově to celé překopal. Ze začátku si nikdo nebyl jistý jeho chováním, nikdo pochopit, proč krutý Lord Voldemort není tak krutý. On sám nevěděl.

Pohlédl zpět na seznam uchazečů pro místo učitele Kouzelných formulí, jelikož ten malý trpaslík šel do důchodu. Zrovna v tuto chvíli litoval rozhodnutí o tom se stát ředitelem. Frustrovaný neschopností všech kouzelníků a čarodějek, jenž se pokoušeli dostat toto místo, si ani nevšiml zaklepání na dveře, proto byl překvapen, když vycítil něčí přítomnost v ředitelně.
„Zdravím Vás, řediteli Lorde Voldemorte, přišel jsem kvůli volnému místu profesora Kouzelných formulí."
Překvapeně vzhlédl, když bylo vysloveno jeho jméno; ačkoliv bylo skoro sedm let po válce, jméno Lord Voldemort se mnoho kouzelníků neustále bálo vyslovit.
Dokonce i zájemci o zaměstnání ho nazývali někdy až směšnými jmény – dnešní výhercem se stal jednoznačně Velevážený dědic Lord Zmijozel a celý tento titul ten chlap používal za každou větou. Málem se stal opět šíleným Temným pánem.

Avšak tento muž, který postával ve vstupu se zdál být nějak... povědomý. Menší vzrůst by z něho dělal téměř nepatrného a na pohled slabšího kouzelníka. Díky skoro až arogantnímu postoji a mocné magii, kterou rozpoznal až za jeho stůl, ale vypadal nebezpečně. Dokázal skoro cítit, jak se jeho magie kroutí pod kůži, čeká na příkaz, aby mohla zničit nebo okouzlit svým šarmem a elegancí.
Tohle by mohlo by nemuselo být beznadějné...
„Posaďte se," navrhl mu a snažil se zaznamenat každou maličkost na kouzelníkovi.
Jak již řekl, byl směšně nízkého vzrůstu, bílé chaotické vlasy měly místy černé prameny, které se však zdály být záměrné. Smrtelně bílá pokožka kontrastovala s tmavě modrým oblečením, které neodkrývalo víc než by bylo neslušné, ale přitom maximum, co bylo společensky přijatelné.
Všiml si mnoha jizev na kousku odhalené hrudi, dokonce i na rukou a tváři; což však neubralo na pocitu, že ten chlap byl anděl. Připadal si hloupě, nikdy nepovažoval někoho za nadpozemsky krásného, ale tohle...
Jenže největším zabijákem byly ty oči. Odstíny se splétaly dohromady, světlo hrálo hru s odleskem a barvou očí, které zářily a on měl pocit, jako by se vrátil do minulostí.
Vždyť patřily přece–!
„Jak se jmenujete?" uťal směr svých myšlenek, jelikož to nebylo možné. Pouze si asi karma našla čas i na mě.