1. Vzpomínky

102 9 13
                                    

Tma. Všude kolem jenom tma. Hustá a nepropustná, ale ne ta, ve které se začnete topit. Ne ta co vás připraví o možnost se nadechnout, co vás pohltí a slibuje, že už nikdy víc nepustí. Ne, tahle tma byla příjemná. Jako náruč matky, která konejší malé dítě a slibuje, že ho ochrání před vším zlým, co ho v životě potká. A v té tmě jediné co je slyšet je tiché ševelení. Šeptání trávy u bosých chodidel. Chladný noční vzduch neslyšně zalézá pod tenké vrstvy oblečení a svým ledovým dechem láska jemnou bílou pokožku.

Mladý muž-někdo by možná řekl ještě chlapec-nehybně stál uprostřed rozlehlé louky. Nad hlavou klenutá obloha ozářená tisíci jasnými světélky. Lehký vánek si pohrával s jeho po ramena dlouhými tmavě hnědými vlasy a na tváři měl výraz připomínající ledovou masku. Avšak při bližším pohledu byste mohli v jeho očích spatřit hluboké zamyšlení.

Přemýšlel nad událostmi posledních několika let. Není tomu dlouho, co dokončil svůj třetí ročník na Bradavické škole čar a kouzel. Nyní si všichni mysleli, že tráví čas u svého strýce a tety v Zobí ulici, ale tam nebyl už od prázdnin po jeho prvním ročníku. Po pravdě ho docela udivovalo, že na to zatím nikdo nepřišel, ale zásluhu za to připisoval svým magickým schopnostem a Brumbálově sleposti. I tak, ale stále nechápal jak je možné, že toho dokázal skrývat tolik, aniž by kdokoli pojal byť jen nejmenší podezření.

Ten den kdy se dozvěděl co je zač a co vše mu bylo celý jeho život skrýváno nikdy nezapomene.

FLASHBACK

Harry právě scházel ze schodů, když uslyšel rázně klepání na dveře. Chvilku se nad tím pozastavil, protože bylo teprve půl sedmé pošťák obvykle chodí až v sedm, ale dlouho si s tím hlavu nelámal a šel otevřít.

Venku na prahu stála postarší dáma s přísným výrazem, oděná ve zvláštním smaragdově zeleném "oblečení". Harry si ji prvních pár vteřin nedůvěřivě prohlížel, ale když se ujistil, že pro něj nepředstavuje žádné nebezpečí, nasadil jeden ze svých nacvičených nevinných výrazu a plaše se na ni usmál. „ Dobrý den, potřebujete něco?" Zeptal se a s uspokojením sledoval, že jeho past nesklapla naprázdno.

Postoj ženy se nepatrně uvolnil a oči změkly. Taky aby ne. Za dobu co žije tady u Dursleiových (což je vlastně odjakživa) si nacvičil a vypiloval tolik falešných tváří a přetvářel, že by, jste nebyli schopni uhádnout, která je ta pravá.

Cvičil a zdokonaloval si je každou volnou chvíli. Stejně jako své zvláštní schopnosti, jak tomu on říkal. Kdykoli si na něj chtěl někdo ve škole nebo kdekoli jinde vyskakovat počkal si, až budou všichni z dohledu a rychle a efektivně ho uzemnil.

Někdy mu přehrál jeho nejhorší vzpomínky nebo si zavolal pár svých kamarádíčku(hadů) a ti ho trošku pošramotili atd. měl spoustu osvědčených metod. A Harry? Ten si to užíval. Každou svou oběť potom donutím mu přísahat, že bude mlčet jinak, že se nedožije další hodiny.

Jednou se nechal sice trošku unést a ten kluk potom skončil na vozíku, protože mu pár přetrhal nervů, ale co. Jemu to nevadilo a nikdo se to nedozví, takže je to v pohodě.

Z myšlenek ho vytrhla až slova té ženy před ním. „ Dobrý den. Mé jméno je profesorka Minerva McGonagalová, potřebovala bych mluvit s vámi a vaším strýcem a tetou." řekla a mírně se pousmála.

Harry jen přikývl a pozval ji dovnitř. Zavedl ji do obývacího pokoje a zakřičel na svého strýce přes celý dům. O chvilku později byly slyšet hlasité nadávky a dusot tři páru nohou. Harry se jen pro sebe ušklýbl a s pocitem zadostiučinění jí nabídl čaj.

Voják || Harry Potter OPRAVUJE SEKde žijí příběhy. Začni objevovat