Voják || Harry Potter OPRAVUJE SE

3. FLASHBACK- Hadí přátelé

Sešel po schodech dolů a zamířil do kuchyně, kde byli stále trochu pobledlí Durlseyovi. Petunie stála u plotny, dodělávajíc slaninu a strýc seděl u stolu ukryt za listy ranních novin. Harry k němu přešel a upoutal na sebe jeho pozornost slabým odkašláním. Veron na něj upřel svá malá prasečí očka, ve kterých se značila nejistota, kterou Potter snadno rozpoznal. „Strýci? Odvezeš ně dnes na tvé cestě do práce na tuto adresu.?" Spíš mu oznámil a podal kousek pergamenu, kde bylo smaragdově zeleným úhledným písmem napsána adresa odkad se má dostat na příčnou ulici. Veron si lístek převzal a rychle očima přelétl smaragdové písmo. Pak se jenom na chlapce před sebou podíval a ten mohl s jistotou říct, že ví na co myslí. Musel se ušklíbnout čehož si samozřejmě Veron všimnul a ještě o trochu víc zbledl. „Dobrá tedy." Řekl nakonec a Harryhoškleb se o něco zvětšil. Bylo k popukání sledovat, jak se před ním starší muž krčí strachy. „Dobře. Kdy vyrazíme?" zeptal se nenuceně, i přes to že se uvnitř sebe cítil jak malé dítě o Vánocích. Odpovědi se však nedočkal, protože se do kuchyně vřítil jak velká voda Dudley. Harry jen frustrovaně protočil oči a odešel pryč z místnosti, protože na jídlo teď neměl ani pomyšlení. Sám ani nevěděl, kam chce jít a už vycházel ven na ulici. Samovolně vyrazil do nedalekého lesa s paloukem, kterému se všichni co o něm věděli, vyhýbali obloukem. Harry ani nevěděl důvod, ale byl za to rád. Bylo to jediné místo celém Kvikálkově a možná v celé Velké Británii, kde mohl být alespoň trochu sám sebou. Když došel k onomu palouku zhruba uprostřed lesa, došel ke své oblíbené skále a pohodlně se usadil. Slunce bylo schované za mraky a stébla trávy ohýbal lehký vlažný vánek. Harry spokojeně zavřel oči a zhluboka se nadechl voňavého lesního vzduchu. Nechal svou myslí volně protékat potůčky myšlenek a zaměřil se na svou magii. Přesněji na své magické jádro. Stejně jako vždy sledoval magické pramínky protékající celým jeho tělem proudící v jeho žilách namísto životadárné rudé tekutiny. Mohl cítit, jak prostupují celou jeho bytostí. Když oči opět pochvíli otevřel, mohl stále vnímat hřejivé teplo v konečcích prstů na rukou. Trochu sebou cukl, když se něco otřelo o jeho bok. A pak zase. A znova. Musel se pousmát když pohlédl do svého klínu kde se usídlilo asi pět hadů a pár dalších se jich plazilo směrem nahoru po skalce. Chlapec sledoval své dlouholeté věrné přátele, ale po chvíli se zarazil. Byli tu všichni až na jednoho člena. Chlapec trochu zneklidněl, protože měl o svého nejlepšího přítele starost. A pak ho zahlédl. Světle hnědý ocas s velmi známým vzorem mizící za jedním ze skalních ohybů. V očích mu zajiskřilo pobavení smíšené se špetkou rošťáctví. „Ahoj Argusi. Dlouho jsme se neviděli." Zasyčel Harry a uchehtnul se když uslyšel nadávání. „Ahoj Harry. Dlouho jsme tě tu neviděli." Řekl dlouhý majestátní had, kterého by, jste, jen těžko zahlédli se volně pohybovat v přírodě Velké Británie. Argus je Zmije Latasteová. Asi před třemi roky ho chlapec s hadím jazykem zachránil z jednoho obchodu s domácími mazlíčky, když si tam šel Dudley vybrat křečka jako jeden z mnoha dárků k narozeninám. Tenkrát odtamtud zachránil jen Arguse, protože ostatní hadi nechtěli.

Z jeho vzpomínání ho vytrhlo až další syčení. „Jak je možné že o mě vždy víš? Zatím se mi ani jednou nepodařilo na tebe vybafnout." Řekl had s hranou uražeností. Harry na to nic neodpověděl a jen se zasmál. Argus se mu líně vyplazil na ramena a tam se spokojeně uvelebil. Chvíli si takhle mezi sebou jen povídali, než se stočila řeč k Harryho dnešnímu ránu. „Harry už od doby co jsi sem přišel z tebe cítím někoho neznámého. Nejsou to ani tví příbuzní, a ani nikdo ze školy. Co se stalo?" zeptal se ho jeho zvířecí přítel a bylo na něm vidět, že má o chlapce trochu starost a zároveň bylo jasně vidět, že odhodlání že jestli se na jeho oblíbence někdo byť jen křivě podívá, bude mít co dočinění s ním. Chlapec se nad tím jen hřejivě usmál a pohladil svého zvířecího bratra, aby ho uklidnil. Byl rád, že ho má. I všechny ostatní. Byli něco jako jeho náhradní rodina. Pak, ale trochu posmutněl. Vůbec neuvažoval nad tím, že je všechny během školního roku neuvidí. Jeho úsměv se změnil ve smutný škleb a on začal vyprávět, jak k nim přišla profesorka McGonagallová a co všechno mu řekla. Během vyprávění nikdo z posluchačů ani nesykl, a když tmavovlasý chlapec vyprávění skončil všichni se mu jako jeden had začali obtáčet kolem pasu, rukou a nohou čímž vytvořili takové hadí obětí. Harry se teď usmál o něco veseleji a se zavřenýma očima si vychutnával kouzlo okamžiku. Takhle ho jeho přátelé uklidňovali, vždy když byl smutný nebo měl špatnou náladu. Když se pochvíli všichni odtáhli a odplazili zpět se na svá místa bylo stále hrobové ticho, které narušovalo jen tiché ševelení trávy. Chlapec si povzdechl a chystal se se všemi rozloučit a odejít, když vtom dostal nápad. Nedával mu sice moc nadějí, ale za zkoušku nic nedá. „Argusi?" zeptal se a zadíval se do přítelových žlutých očí. „Napadlo mě, jestli by.... jestli by, jsi nechtěl jet do Bradavic se mnou.?" Dokončil myšlenku a čekal na hadovu odpověď. „Harry je mi to moc líto, ale výš že jsem ti vyprávěl, že jsem si našel samičku a ke konci léta se s ní chci pářit. A navíc já nejsem stavěn na dlouhé cestování. To ty víš." Odpověděl a starostlivě se na chlapce, kterého bral jako své mládě, přítele a pána dohromady, podíval. Ten jen přikývnul a pokusil se o chabý úsměv. „No jo. Promiň. Zapomněl jsem." Řekl jen. „Bohužel se s vámi budu muset rozloučit. Chci se ještě dnes stavit na Příčné ulici." Začal a všichni pochopili, že je čas, aby odešel. Když se z chlapce všichni odplazili na skalku, pokynul mu každý hlavou na rozloučenou, který jim jejich lidský přítel oplatil. Když už se otáčel a chystal se vyrazit na zpáteční cestu zastavil ho syčivý hlas. „Než odejdeš Harry chci tě o něco poprosit." Řekl Argus vážně. „Jistě. Mluv příteli." Vyzval ho chlapec a otočil hlavu, aby na něj lépe viděl. „Pokud jsem to správně pochopil, může si každý student vzít s sebou do Bradavic nějakého mazlíčka. Má prosba je prostá. Žádám tě: Kup si nějakého na říčné ulici a vezmi si ho s sebou. Nechci, abys tam byl sám" Dokončil Argus svou prosbu a upřeně se na chlapce zadíval. Ten si trochu povzdechl, ale nic nenamítal, za což byl jeho hadí přítel rád. „Dobrá. Popřemýšlím o tom." Řekl a stočil jeden koutek úst směrem nahoru. „Jo a málem bych zapomněl!" skoro vykřikl a už o něco klidněji natáhl ruku směrem ke svému příteli dlaní směřující k nebi. Ten to ihned pochopil a zakousl se chlapci do odhalené části předloktí. Když se po pár vteřinách opět vrátil do své původní polohy pozorně Harryho rentgenoval pohledem. Potter zavřel oči a soustředil veškerou svou pozornost na jed prostupující jeho žilami. Nebyla to smrtelná dávka. Po chvíli oči opět otevřel a ty zářily jak dva smaragdy. Ale když se v tomhle případě řekne, zářily, tak se to myslí doslovně. Chlapec se jen usmál a zašátral v kapsách svých kalhot. Když nahmatal, co hledal, vytáhl na denní světlo středně velkou skleněnou ampulku. Vyrobil si jí sám. Nebo spíše vyčaroval. Asi půl roku po té co osvobodil Aragona. Odzátkoval jí a opět natáhl ruku ke svému příteli. „Došla mi zásoba. Dáš mi ještě trochu, prosím." Zeptal se nevině, i když věděl, co odpoví. „Jistě, ale buď opatrný. Nesmíš to přehnat." Řekl pro jistotu Aragon, ale věřil že Harry ví co dělá. Natáhl se k ampulce a otevřel tlamu, kde schovával dva ostré, jedem napuštěné zuby. Opět jako vždy když chlapci došla jeho zásoba jedu mu ochotně daroval novou dávku. „Děkuji Aragone." Řekl Harry a mile se na přítele usmál. Když byla ampulka zase plná pečlivě jí zazátkoval a uschoval do bezpečí své kapsy. Naposledy se rozloučil a vydal se nazpět k domu číslo 4.

Už byl u příjezdové cesty, když ven vyšel strýc Veron. „Kde jsi byl kluku. Ještě kvůli tobě přijdu pozdě do práce." Vyštěkl na Harryho a těžkopádným krokem se vydal k autu. A jelikož měl již vše potřebné chlapec s sebou, následoval ho do auta. Cesta proběhla v klidu. Jeli asi patnáct minut, než dorazili a místo určení. Když Harry vystupoval ani nepoděkoval. Jen Veronovi nadiktoval kdy ho bude očekávat aby ho vyzvedl a vykročil směrem k nenápadnému hostinci.

Jeho nový život začíná

(1414 slov)

💚Vaše Nicol💚