Fenixuv Rád a Já

Propuštění z nemocnice

"No tak Noro vstáváme, jde se domů....Noro, vzbuť se... nenuť mě to dělat!... Fajn jak chceš..... Ech ech tak jdeme na to 'Kvítku hvezdo má, sílu probouzej..... "
"Ne ne přestaň pšššt prosím, dost už jsem vzhůru", řeknu a  dám jí ruku před pusu. Asi bych se měla představit .

'Ahoj jsem Nora Neubaerova já vím složité příjmení je po mém tátovi, je to  jediné co mi po něm teda kromě pár knih zbylo. Je mi 15 za měsíc mi bude 16, mám brunet vlasy s blonďatými konečky, modro zelené oči, jsem docela malá mám 163 cm, žiji s mámkou a Danem (to je mamky přítel, jsou spolu asi 5 let. Jsem ráda, že mamka někoho má. Co táta umřel měla to složité vychovávat dítě, když musíš dělat dvanáctky . Naštěstí jsem měla i tetu Cendu, to je mámina kamarádky ze zdravky) žili jsme v malém bytě, ale dnes po tom co mě propustí z nemocnice, mi ukáží náš nový dům. Prý je nádherný. Na tátu si moc nepamatuji, byl pořád na cestách prý jsem po něm podělila fascinaci  po tajemném a nadpřirozeném, odvahu a schopnost se zabít jen z opuštění domu. Tak se vlastně mamka seznámila s Danem. On je totiž  sociální  pracovník a když jsem v deseti dělala kraviny a na kole jsem si přivodila otřes mozku a zlomenou ruku, tenkrát ke mně poslali Dana, hned se mi padl do oka a nejen mně ..... Z podobného důvodu jsem pak  měla nehodu s kolečkovými bruslemi. Mám pretržené vazy v levém koleni, a naražená žebra. Už bych měla být doma, ale moje doktorka mě nechce nechat jít domů. Prej se jí něco nezdá. Můj táta mi umřel v mých 8 letech, moc si o na něj nepamatuji,
ale pohádky,  které mi pořád vyprávěl si dobře pamatuji  třeba ........třeba...... třeba 'Legendu o Fenixově řádu ' znám naspamět. Byla to moje oblíbená legenda. Zemřel při auto nehodě řídil pod vlivem alkoholu, ale táta nikdy nepil a vlastně ani neřídí, na auto neměl řidičák jezdil na motorce........

"Hele, zas tak špatně nezpívám" řekla teta Cenda uraženým hlasem o točila se ke mně zády. Rychle jsem ji zezadu objala a řekla "Ale teto, víš přece jak jsem milovala tvé písničky, ale už jsem skoro dospělá a nechci, aby se mi smáli" řeknu. Pustím ji a skloním hlavu. Teta mi ji hned nadzvedne a řekne "Nikdo se ti smát nebude, jsi krásná holka, až na tu tvou šikovnost, dokonalá holka" řekla a dala mi pusu na čelo "Tak poď se balit, už jdeš domů" řekla a já skoro vyskočila radostí a hned jsme se začaly balit. Strašně se těším do nového domu je prej krasně velkej tak, že tam podle mámy 'můžu udělat párty'.

"Co to tady děláte Noro, z postele ještě nemůžeš odejít" uslyším hlas mé doktorky, je tu nová tak mě ještě moc nezná. Otočím se a zastavím Cendu, která chce něco říct "Dobrý den paní doktorko, už jsem tu 7  dní a pokud to není vážně tam můžu domů a já se těším domů. Prosííím" řeknu a udělám psí oči "Promiň Noro, ale nelíbí se mi tvůj krevní obraz máš tam až moc málo krevní plazmy" jak to dořekla tak jsme se začaly smát s Cendou "Ha ha ha ha ha ha ha ha..." po chvíli jsem se uklidnila a chtěla ji to vysvětlit, ale přišla moje mamka "Ale no tak Jano nech moje dítě jít se mnou domu" "Mami vykřikla jsem a doskákala jsem k ní a objala jsem ji. Máma mi objetí oplatila a hned se otočila na moji doktorku " No víš Jano asi jsem tě měla varovat, Nora má zvláštní způsob  léčby, hojí se dvakrát rychleji než ostatní je to taková výhoda i nevýhoda, kvůli tomu ji chybí část pazmy" řekla máma a doktorka protočila oči a odešla za dalšímy pacienty. Máma mi podala berle a i batoh, který jsem si dala na záda a od Cendy si vzala můj bágl. Už jsme vycházely z nemocnice, když jsem dostala ukrutnou bolest hlavy, pustila jsem berle a chytla se za ni. Bylo to! jako bych měla hodně silnou kocovinu a někdo mi řval přímo do hlavy. Stihla jsem zareagovat, jak mě mamka začala chytat a raději mě posadila na zem. Což mi nejspíš pomohlo. Ani ne po 2 minutách to zmizelo, tak jak to začalo. Začala jsem se pomalu zvedat "Zlatíčko moje dobrý, co se stalo?" zeptala se mě mamka a já jsem ji jen věnovala pohled do očí a zakyvala na souhlas, přitom jsem se jednou rukou držela za hlavu. Po dalších dvou minutách mi máma pomohla vstát a my pomalu vyrazily k autu, kde už čekal Dan s cigárem. "Ahoj Dane" řekla jsem schválně, aby si nás všiml, hned odhodil cigaretu a řekl "No jo už nám jde marod" a otevřel mi dveře. Než jsem nasedla do auta, tak jsem řekla "Jasně nikotine" a oba jsme se začali smát. Když jsme všichni nasedli, tak tam Dan pustil rádio. Jeli domů, já  koukala okolo sebe, byla to sice delší, ale super cesta. Z jedné strany tam  byl menší lesík nebo lépe řečeno park. A na druhé krásně velké domy a lidé vypadali mile, takže se mi tu zatím líbilo  "Tak co? Líbí?" zeptala se máma s naději v hlase. Podívala jsem se na ni a řekla "Je to tu krásné" v kloutku oka jsem si všimla, že se usmívá. Po si 5 minutách Dan zastavil u nějakého  domu, asi našeho. Dan mi otevřel dveře a já poprvé uviděla náš dům. Nebudu kecet, byl hezky byl, ale  na tom domě se mi něco nelíbilo....
.
.
.
.
.
.
.