Místo činu: Brno [DOKONČENO]

6.

Další den jsem šla do práce. Nic zajímavého se nestalo. Ke konci směny přišla nějaká paní v klobouku. Měla blond vlasy, dlouhé řasy a velké rty. Sedla si do křesla před zrcadlem.

J-Já, Z-Zákaznice
J: dobrý den, co potřebujete?
Z: zastřihnout konečky a obarvit na hnědo. Celou hlavu.
J: dobře.

Vzala jsem si rukavice a namíchala si barvu. Ta paní mi byla povědomá. Už jsem jí někde viděla. Potom jsem si vzpomněla. Na pohřbu seděla v poslední řadě. Je to Petrova bývalá přítelkyně. Pokračovala jsem v barvení když se se mnou začala bavit.

Z: promiňte že se ptám ale, vy se nějak znáte s Petrem? Se Steinem27?
J: ano, jsme přátelé.
Z: viděla jsem vás na pohřbu. Seděli jste spolu.
J: já vás taky viděla.
Z: hrozné co se stalo Františkovi.
J: ano. Hrozné.

Při zmínce o Františkovi se mi vlily slzy do očí. Rychle jsem si je utřela a pokračovala v barvení. Žena si všimla mých slzících očí.

Z: omlouvám se, vy jste si byli s Františkem nějak blízcí?
J: byla jsem si blízká se všemi kluky. A pořád jsem s těmi kteří ještě žijí.

Když jsem byla s jejími vlasy hotová, zaplatila a odešla. Po práci jsem šla do studia. Říkala jsem si že by Petra mohlo zajímat koho jsem potkala.

J-Já, P-Petr, M-Marek, D-David
J: ahoj. Jak se máte? Jste všichni v pořádku?
M: ahoj. Jsme neboj se. A ty jsi v pořádku?
J: jo neboj. Nevěříte koho jsem dnes potkala.
P: koho?
J:Tvoji bývalou přítelkyni.
P: a co chtěla?
J: nabarvit a zastřihnout vlasy.
P: An. Moc se s ní nebav.
J: proč?
P: poslední dobou se chovala dost divně.
J: jak jako divně?
M: například Petra sledovala. Pořád.
J: Petře proč jsi mi nic neřekl?
P: nechtěl jsem tě tím zatěžovat.
J: a už tě nechala?
P: jo, už jo.
J: co jste spolu vlastně měli?
P: chodili jsme spolu a já se s ní rozešel. Vzala to celkem blbě.
J: rozchody nejsou nikdy lehké.
P: jo i pro mě to bylo těžký.

Chvíli jsme si ještě povídali a pak přišel David a kluci šli nahrávat. Já šla domů. Dlouho jsem tam nebyla. Mary bude mít narozeniny. Šla jsem jí koupit dárek. Mary ráda čte. Koupila jsem jí knihu pohádek a na místě nechala zabalit. Když jsem přišla domů, šla jsem hned k sobě do pokoje. Lehla jsem si na postel a ležela. Byla jsem unavená. Na chvíli jsem usla. Vzbudila jsem se až když měla být večeře. Vstala jsem z postele a šla do kuchyně. Po večeři se rodiče a Mary dívali na televizi. Já s Filipem jsme seděli u mě v pokoji a povídali si.

J-Já, F-Filip

F: jak se máš. Asi to pro tebe teď není moc lehké.
J: snažím se to zvládat. Je to těžký. Lidi na kterých mi záleželo jsou mrtví. Bojím se o ty co jsou naživu. Hlavně o Petra a Marka.
F: můžu se zeptat?
J: no, ptej se.
F: nooo všiml jsem si že se k sobě s Markem poslední dobou chováte nějak jinak. Chodíte spolu?
J: (se smíchem) to to je až tak vidět? Jo chodíme.
F: a jaký je?
J: milý, hodný, rád půjčuje mikyny.
F: jsem rád že jste spolu.
J: proč?
F: jde vidět že jsi s ním šťastná.
J: jo, to jsem.
F: a jak to zvládá Petr?
J: co?
F: no to že František zemřel.
J: bylo to pro něj těžké. Nejen Františkova smrt. Bral špatně všechny smrti kluků. Já sice přišla o dvě kamarádky. Ale Petr to má těžší jak já. Navíc se o něj bojím. Pořád klukům chodí ty dopisy. Jsou horší a horší.
F: to mě mrzí. Hele, zítra zase hlídám Mary, chtěla by červený melír. Mohli bychom zítra přijít k tobě do kadeřnictví?
J: jasně. Když rodiče nebudou proti.
F: děkuju, já jí totiž řekl že si ode mě může k narozeninám přát co bude chtít a ona chtěla tohle.
J: dobře. Zítra přijďte.
F: díky jsi nejlepší mladší ségra.
J: (se smíchem) pozor ať tě neslyší Mary. Mohla by žárlit.
F: dobrou.
J: dobrou.

Filip odešel z mého pokoje. Já se převlékla, umyla a šla spát. Byla jsem po dnešku dost unavená. Ani nevím proč. Chvíli jsem ležela a pak jsem slyšela jak se otevírají dveře. Stála v nich Mary.

M-Mary, J-Já
M: An?
J: ano?
M: můžu si lehnout k tobě? Nemůžu usnout.
J: dobře. Když máš zítra ty narozky. Tak pojď.
M: děkuju An.

Když jsem se probudila, Mary ještě spala. Potichu jsem vstala a šla do kuchyně na snídani. U stolu seděli rodiče i Filip. Sedla jsem si ke stolu. Najedla jsem se a vyrazila do práce. Odpoledne přišli Filip s Mary.

J: ahoj princezno. Sedni si támhle do křesla. Já za tebou hned přijdu.
F: ahoj. Promiň že jdeme tak brzo ale Mary se nemohla dočkat.
J: v pohodě. Stejně tu dnes skoro nikdo nebyl.

Když jsem Mary udělala červený melír, Filip chtěl platit.

J: blázníš?! Jsme rodina.
F: An. Vem si ty peníze. Vždyť ty barvy něco stojí.
J: prosím tě. Neblbni a běžte domů. Co vůbec rodiče chystají pro Mary?
F: máma jí péče dort a táta shání lístky do zoo.
J: to je hezké.
F: jo. Tak se tu měj hezky. My už vyrazíme. Pojedu teď na nějaký čas do Prahy. Mám tam nějakou práci.
J: tak jo. Zatím ahoj.
F:ahoj.
M:ahoj a děkuju.
J: nemáš zač.

Filip s Mary odešli a do konce směny nikdo nepřišel. Tedy až na pošťáka. Přinesl mi dopisy. Mezi nimy byl i jeden anonymní. Otevřela jsem ho a v něm byla malá lahvička a tento vzkaz.

Já ti říkal/la nemíchej se do cizích věcí. Ty jsi mě neposlechla. Pozor ať nepřijdeš o tu svoji hlavinku. Tady máš důkaz že to myslím vážně.

Podívala jsem se na malou lahvičku. Stálo na ní: fentanyl. Začala jsem brečet. Zase jsem si vzpomněla na Františka. Byla to další výhrůžka? Určitě. Nejhorší je že jsem si už začala říkat že už je snad vše v pořádku. Zrovna když se vzpamatuju z těch všech smrtí, zase přijde výhružný dopis a já jsem opět na dně.