Nebezpečná přitažlivost //H.S.//

Kapitola 1

Úvod:

Marion si vždycky myslela, že má úplně normální život a její rodina se nijak neliší od ostatních, když ale zjistí, že žila celý život jen ve lži, rozpadá se jí půda pod nohama a ona padá dolů, dokud jí záchranné lano nepodá Harry. Je ale on hrdina tohoto příběhu nebo jen šachová figurka ve hře?

„Marion, pojď dolů na snídani! Tvoje matka a já pro tebe máme novinu!" Z chodby na mě zavolal otec a já se bála, co za novinu mi tak moc potřebují říct, zvědavost mi nedala a už kvůli tomu, že jsem je nechtěla nechat čekat jsem seběhla schody a usedla ke stolu. Obklopovalo mě spousta jídla a já se neudržela a natáhla se pro mé oblíbené palačinky s meruňkovou marmeládou a ovocem. Otec na mě nejdřív jen přísně hleděl, ale pak si nahlas povzdechl a s mojí matkou si sedli naproti mně. „Co se děje, jakou novinu pro mě máte?" Zvědavě jsem se zeptala a hleděla na ně se zaujetím v obličeji, a přitom jsem si vychutnávala chuť té skvělé palačinky, která mi dokázala zlepšit pochmurnou náladu.

 „Musíme ti říct něco velmi důležitého a chceme, aby si nevyváděla a vzala to jako dospělá, slib nám to prosím Marion," začala moje matka. Nechápala jsem, co se děje, a tak jsem jí s úsměvem naznačila, aby pokračovala, ale slova se ujmul můj otec. „Budeš muset odjet za hranice, my s matkou tu musíme zůstat a vyřešit nějaké nesrovnalosti, neboj nebudeš sama, našel jsem ti někoho, kdo ti pomůže s cestou a bude se starat o tvoje bezpečí, dokud za tebou s matkou nepřijedeme. Může to chvíli trvat, ale zvládneme to, uvidíš, jen musíš teď spolupracovat a hlavně neodporovat, nemá to cenu, nemáš na výběr." Chvíli jsem zpracovávala, co mi bylo řečeno, samozřejmě jsem s tím nesouhlasila a chtěla jsem se ozvat, ale nechtěla jsem nikoho naštvat, byla jsem zmatená a bezbranná a v hlavě jsem hledala řešení, které by nás všechny mohlo nějak zachránit, ale marně. „Proč musím odjíždět, ani jste se mě nezeptali a mohlo by se to vyřešit jinak, vždycky se to může vyřešit jinak. Rozhodně nehodlám být pod dozorem, zvládnu to sama, nepotřebuju pomoc, dokážu se o sebe postarat!"

 Naštvaně jsem ze sebe dostala všechny myšlenky a čekala jsem, jaká odpověď mě čeká. „Marion, tohle není diskuse, prostě pojedeš, za dozoru, už zítra!" Teď už jsem byla opravdu naštvaná, nemůžou se přece rozhodovat bez mého vědomí, a ještě mi přikazovat, co mám dělat, už je mi 18, můžu si dělat, co chci. „Nějaký ten svůj dozor si můžeš strčit někam, nikam jet nehodlám a už vůbec ne s neznámým chlapem!" Šokovaná svými slovy jsem se otočila, když jsem za sebou zaslechla hrubý, hluboký hlas, který si před svojí poznámkou, k mému výstupu odkašlal a s mým překvapením svoje slova nesměřoval ke mně, ale k mému otci. „Chtěl jste mě vidět, pane."