Dračí příběhy

Probuzený drak

Stařeček malými krůčky postupoval cestou od moře k zapadlému rybářskému městu. Přes rameno mu pružila udice ještě vlhká slanou vodou a prst jeho ruky objímaly o mnoho roků mladší prsty vnučky cupitající vedle něj. Její plátěná tunika převázaná provázkem dokreslovala obraz chudoby jeho staré vesty a ještě starších kalhot, které už dávno postrádaly konce nohavic. Ošuntělý slamák mu stínil obličej s vousem stejně prošedivělým jako vlasy ukryté před zapadajícím sluncem. Na tváři holčičky hrál veselý bezstarostný úsměv. Ukazovala na motýly poletující okolo, piniové háje, vlny tříštící se o skaliska a bárky vracející se z moře s rybami a dlašími plody mělkého moře. Její ruka zamířila i na loď utíkající za obzor, ale starcovy oči už viděly příliš mnoho zim, aby byly schopné dohlédnout tak daleko. Rád jí vysvětloval věci stejně, jako jeho otec a děd předávali znalosti jemu.

„Dědo? A proč ryby žijou ve vodě? A proč je lidi loví?"

„Protože moře je veliké a ryba v něm snadno najde domov. A lovíme je, abychom neumřeli hlady."

„Dědo a proč všichni jí ryby?"

„Drahoušku, jsme políbeni štěstěnou, že žijeme u moře a můžeme lovit ryby. Víš, kdybychom neměli ryby, museli bychom jídlo získávat jinak. Třeba pastvou krav a ovcí jako to dělají lidé v horách. Nebo bychom museli den co den rýt půdu, nosit vodu a mnoho dalších věcí, jako to dělají lidé z nížin."

„A oni nemají ryby?"

„Ne, žijí daleko od moře a řeky nedávají lidem tolik ryb, proto musí své jídlo získávat jinak."

„Nechci jíst ryby."

„A co bys chtěla jíst?" usmál se.

„Jablíčka. Nebo taky hrušky."

„Vážně?"

„Jo, jsou takový sladký. Mňam. Dědo, kdy budou zase jablíčka?"

„Až na podzim, teď je na ně moc brzy, víš. I jabloň potřebuje čas, aby udělala jablíčko. A taky potřebuje teplo a sluníčko. Hodně sluníčka."

„Aha. A ryby ne?"

„Ryby si plavou ve a žijí tam. Vlastně podobně jako zajíci, co jsme je viděli nedávno."

„Jen, že neplavou, ale tak srandovně hopsají." Usmála se a hned takového zajíce napodobila.

„Dědo a co to je za rybu tam nahoře?" ukázala na špičku věže městského domu.

„Kde?"

„No tam, tam nahoře, vidíš?"

„Nevidím. Kde?"

„Tam, vidíš? Támhle úplně nahoře. Tam přece musíš vidět. Točí se. Víš, já se na ní dívám každý den a jednou je tak a za chvíli takhle."

„Ty myslíš korouhev?"

„A na co je to ta ko-ko-tamto?"

„Korouhev. To je taková věc, co se dává na špičku věže, aby ukazovala lidem, kam a odkud fouká vítr."

„Takový to úplně moc vysoko? To bude asi ono. A proč je tam ryba? A proč ji tam dali, když tady přece fouká vítr pořád od moře."

„Drahoušku, to přece není ryba."

„A co je to?"

„Podívej se pořádně. Vidíš?"

„Co mám vidět?"