Dračí příběhy

Jiří Drakobijec

Letní slunce nemilosrdně žhnulo. Jeho pichlavé paprsky rozpalovaly krajinu a ze suché trávy kolem pěšiny hráli svou písničku cvrčci. Horkem umořený jezdec v polospánku sotva vnímal kroky svého koně, který pomalu postupoval rozpálenou loukou. Jeho hlava se pohybovala v rytmu zvířecích kroků a děrami v klobouku prožranými od molů probleskovaly horké paprsky na opálenou tvář, po níž stékaly kapky potu. Sáhl po měchu s vodou, odzátkoval ho a notně se napil, nalil si ji do ruky a omyl si tvář. Mokrou rukou poplácal koně po hřbetu.

„No tak Side, ještě k támhle těm stromům a odpočineme si."

Opřel své oči o les sbíhající po stráni do údolí. Linka stromů na jeho dně dávala tušit říčku nebo alespoň potok. Usmál se, přimhouřil oči a snažil se najít mezi stromy odlesky hladiny. V tetelícím se vzduchu ale nedokázal rozpoznat ani jednotlivé stromy.

Zastavil koně, svezl se ze sedla, naplnil dlaň vodou a přistrčil mu ji k tlamě. Ještě několikrát mu dal pít a přitom neustále pozoroval stíny, jestli nerozpozná nějaký pohyb. Vzal uzdu a vydali se dolu. Postupovali úzkou prošlapanou pěšinou mezi horkem rozpálenými loukami a přáli si být už dole. Kůň neklidně pohazoval hlavou. Držel uzdu nakrátko a cítil každé neklidné zachvění Sidovy hlavy. Poplácal ho po krku a jemně k němu promluvil. Věděl, jak na něj promlouvat, aby ho uklidnil. Jeho oči však zkoumaly stín stromů a znovu a znovu hledaly náznak nebezpečí. Uvědomoval si, že je sám v cizím kraji, a to není vůbec dobré, pokud člověk není připraven. Uvolnil meč v pochvě... jen tak pro jistotu. Zkontroloval vše potřebné, vzal uzdu a vyrazil....

Dole v údolí opravdu našel očekávaný větší potok, možná snad říčku, jak se proplétá krajinou lemovaná stromy, které se nad ní klenuly a poskytovaly tak neuvěřitelně příjemný stín. Sundal koni náklad, sedlo, sejmul uzdu a pustil ho, ať se napase trávy. Sám si sundal boty, svlékl se a pak se tak, jak byl, téměř nahý, vykoupal v tůni. Studená voda mu přišla po parné cestě vhod. Na mokré tělo si oblékl halenu, vzal si z brašny kus chleba, ukrojil sýr, lehl si na břeh a ponořil nohy do chladné vody.

„Vylez chlapče. Přestaň se schovávat a pojď sem." Chvíli čekal. „No tak, neublížím ti. Děti nejím a jak vidíš, tak už jsem stejně poobědval."

Stín ve křoví se zamlel.

„No tak, to tam snad budeš tam do večera?"

Vzal kus klacku a hodil ho do křoví kousek od stínu.

„Mám tě příštím trefit, nebo už vylezeš?"

„Už jdu pane..." odpověděl mu dětský hlas, tak deset možná dvanáct let.

Z křoví se pomalu vyšoural malý klučina v otrhaných hadrech. Prohlížel si teď už sedícího muže a v rukách žmoulal zmuchlanou čepici. Přešlapoval z nohy na nohu a nevěděl, co dělat.

„Co tu děláš, chlapče?"

„Já..." zjevně se mu nechtělo s odpovědí ven.

„... okukuju kolemjdoucí, co?"

„Ne. To ne, pane."

„Takže?"

„Já tu byl dřív. Lovil jsem raky. Akorát jsem byl támhle a měl jsem v ruce pěknýho macka, když jste sem vpadl a..." odmlčel se a skousnul ret, jako by mu došlo, co řekl. Sklopil hlavu, ale nespustil oči ani z cizince a snad ještě víc z pochvy s mečem ležící na brašnách opřených o sedlo.

„A?" zeptal se cizinec až téměř pobaveně.

Ten pobavený tón v cizincově hlase jako by bodl do chlapce. Ten se opřel do pohledu a rozhořčeným hlasem pokračoval. „A připravil mě o nejlepší úlovek za poslední dny."