Terry Pratchett
OTEC PRASATEK
Vsechno nekde zacina, i kdyz s tim tvrzenim mnoho fyziku nesouhlasi.
Lide si vsak vzdycky mlhave uvedomovali potize se zacatkem veci. Projevuji napriklad hlasity udiv nad tim, jak se dostane pri snehove kalamite do prace ridic snezneho pluhu nebo kde tvurci slovniku zjisti, k cemu ktery vyraz patri a jak se spravne pise. Neustale pak vladne touha najit v te pokroucene, zauzlovane a potrhane casoprostorove siti nejaky bod, na nejz by se dal polozit metaforicky prst a ukazat, ze tady, tady, je to misto, kde vsechno zacalo...
Neco taky zacalo ve chvili, kdy Cech vrahu prijal do svych rad pana Casnacaje, ktery videl veci jinym zpusobem nez ostatni lide. Tak napriklad jeden z tech jinych zpusobu spocival v tom, ze vsechny ostatni lidi videl jako veci (lord Odkraglli, jeden z predstavenych cechu, pozdeji rekl: "Bylo nam ho lito, protoze prisel v mladem veku za nejasnych okolnosti o oba rodice. Myslim, ze kdyz se na to ted podivam zpetne, meli jsme se nad tim trochu dukladneji zamyslet...").
Ale jeste predtim, nez se stalo tohle, vetsina lidi zapomnela, ze ty nejstarsi pribehy vzdycky vypravely vice ci mene o krvi. Pozdeji se z nich krev zacala postupne vynechavat, aby byly snaze stravitelne pro deti, nebo presneji receno spise pro ty lidi, kteri je detem vypraveji a citavaji, nez kvuli detem samym (protoze deti vseobecne jsou prelevanim krve obvykle nadsene, je-li prelevana temi, kdo si to opravdu zaslouzi (Pozn. autora: Abychom si rozumeli: ze potece z tech, kdo si zaslouzi, aby jejich krev byla prolita. Ale treba taky ne. U nekterych deti si nikdy nemuzete byt docela jisti.), az v nich nezustala krev zadna). A v te chvili zacali lide uzasle premyslet, kam se podely ty dobre pribehy.
Ale jeste predtim si neco v nejcernejsich jeskynich a nejtemnejsich pralesich pomyslelo: Co jsou zac, tahle stvoreni? Budu je pozorovat...
Ale jeste predtim vznikala Zemeplocha, aby se mohla vydat na svou cestu vesmirem na hrbetech ctyr slonu stojicich na krunyri obrovske zelvy A'Tuin.
Mozna, ze jak se tak pohybuje, zapleta se - jako muz v dome plnem pavucin do tech vysoce specializovanych casoprostorovych vlaken, ktera maji tendenci mnozit se pri kazde historicke udalosti, s niz se setkaji, napinaje, trha a vytahuje do novych tvaru.
A nebo taky ne. Filozof Didactylos shrnul vsechny alternativni hypotezy do dvou vet. "Veci se proste deji. Cert je vem."
Starsi magove Neviditelne univerzity stali a upirali oci na dvere.
Nebylo pochyb o tom, ze ten, kdo je zavrel, chtel, aby zustaly zavrene. Zajistovalo je nekolik velkych hrebu zatlucenych do dverniho ramu. Pres dvere bylo pribito nekolik silnych prken. A co vic, az do dnesniho rana byly ukryty za velikou knihovnou, kterou pred ne nekdo postavil.
"A potom je tady ten napis, Vysmesku," upozornoval dekan. "Cetl jste ho prece, predpokladam. Vite ktery? Ten, co rika ,za zadnych okolnosti neotevirejte tyto dvere'."
"Samozrejme, ze jsem ho cetl," zabrucel Vysmesek. "Proc si myslite, ze je chci otevrit?"
"Ehm... proc?" zeptal se lektor Zaniklych run.
"Abych zjistil, proc nekdo chtel, aby zustaly zavrene, samozrejme!"
Pokynul Afektovi, univerzitnimu zahradnikovi a trpaslikovi pro vsechno, ktery stal opodal s krumpacem.
"Dej se do toho, mladence."
A doprovazen zvuky tristiciho se dreva, Vysmesek pokracoval. "Podle planu na tom miste byla koupelna. Na koupelne prece neni nic strasidelneho, proboha. Ja chci vlastni koupelnu. Uz mam plne zuby toho spolecneho sprchovani, lidicky. Je to nehygienicke. Clovek muze chytit kdovico. To uz mi rikal otec. Kde se koupe moc lidi spolecne, tam pobiha skret Bradavcak se svym malym pytlikem."
