Cesta (Dokončeno)

Cesta

     „No to snad není možné!" Rozčiloval se opět ten starý, protivný dědek. „Jak mám asi stihnout další spoje, když věčně máte zpoždění?! Věděl jsem to, hned jak jsem nastoupil jsem věděl, že zase budeme mít zpoždění!" Vykřikoval co deset minut a vztekal se jako malé dítě na celou přepravní společnost od ředitele až po řidiče, jako by snad oni mohli obrovské kolony na silnicích ovlivnit.
     „Když jste tedy předem věděl, že budeme mít zpoždění, proč jste tedy nejel dřív?" otázal se jeden z blízko sedících spolucestujících.
     „Laskavě mlčte... Pane! Vás se nikdo na nic neptal!"
     „To vás ale taky ne," odvětil mu opět zcela klidným, mírně ironickým tónem spolucestující.             Vztekloun nejspíš ironii nepostřehl, protože jinak by se nejspíš vztekal ještě mnohem víc.
Podobně milý byl i na stevardku, která nás ve voze obsluhovala. Ta však měla nejspíš v jednání s podobně se chovajícími zákazníky praxi, neboť ho několika málo slovy a nabídkou další kávy zdarma, zcela zklidnila.
     Opět mne rozbolela hlava, jakoby mi někdo dal spánky do obřího svěráku značky YORK a zároveň do něj bušil kladivem jako o život. Chtěl jsem se stevardky zastat, neboť to zpoždění byla z určité části i moje vina, ovšem v současnosti jsem neměl sílu na víc než sedět rozplácnutý ve své sedačce a snažit se nepozvracet. Ostatně i to se však ukázalo chvilkami být nad mé síly, což bylo hlavní příčinou mého podílu na zpoždění.
     Už třikrát jsme byli nuceni zastavit v odstavném pruhu na dálnici, tedy nic ideálního, ale zeptejte se sami sebe, riskli byste minutu stání u krajnice a poslouchali i tak nespokojeného dědka? Nebo měli raději zvratky na podlaze, což by zcela jistě neocenili ani vaše čichové buňky? Náš řidič měl však své čichové buňky očividně rád.
    Nesnášel jsem cesty autobusem, zkrátka mi bylo proti srsti sedět několik hodin bez hnutí na sedačce s dalšími šedesáti lidmi v okolí v minimálním prostoru a ještě k to mu bez přístupu čerstvého vzduchu. Bože, jaký idiot jenom mohl vymyslet autobus bez otevíratelných oken? Nejspíš ten, co v něm nikdy neseděl pět hodin. Když už se konečně člověk přiměl usnout, tuhle za ním někdo šustí alobalem a mlaská při jezení hamburgeru, tamhle na sebe zase řvou dva Bulhaři, i když sedí vedle sebe a zřejmě je jim úplně jedno, že tím ruší všechny kolem.
     Již několik dní jsem se necítil absolutně ve své kůži, což se po nástupu do autobusu jen zhoršilo. Střídavě jsem neustále usínal a probouzel se, pak se dožadoval vody, kterou mi milá stevardka vždy ochotně přinesla. Ale s každým dalším douškem, se má žízeň stávala větší a nesnesitelnější, v hrdle jsem měl pocit, jako bych spolykal kilo štěrku, který mi krk zevnitř rozdrásal.
     Stevardka zrovna prošla kolem mne a úsměv v její tváři najednou nahradil ustaraný výraz. I přes veškeré nepříjemnosti, jež jsem ji způsobil, se o mne stále starala a byla více než vstřícná.
     Po našem krátkém rozhovoru, kdy jsem spíše sípal, než mluvil, odběhla, aby mi přinesla další kelímek chladné, osvěžující vody. Neustále jsem se ji snažil vyjádřit své díky, dokonce jsem i z tašky vydoloval peněženku a z roztřesených rukou ji nabízel peníze. Bez váhání mne odmítla a peněženku mi vrátila zpět do tašky. Neměl jsem sílu ji vzdorovat.
     Už byla pryč tak dlouho, ale ve skutečnosti to byli jen vteřiny, pro mé zmučené hrdlo to však byly nekonečně dlouhé minuty.
     Na chvíli mě popadla myšlenka, že si pro vodu dojdu sám. Chytil jsem se toho bláznivého nápadu a pokusil se vstát, překvapivě jsem začal padat směrem k zemi, ale jako zázrakem jsem byl zachycen svou samaritánkou. Žasl jsem nad tím, s jakou lehkostí dokázala v kymácejícím se autobuse tak rychle přiběhnout, zachytit názorný příklad kilonewtonu při pádu k zemi a u toho nerozlít vodu z kelímku.
     Nezbyla síla na to děkovat, proto jsem se jen usmál a žíznivě do sebe naklopil kelímek s vodou. Nabízela mi další vodu, kterou jsem prozatím odmítl a při odchodu se na ní poprvé pořádně zahleděl.
     Mladá a krásná, ne malá, ne vysoká, mírně baculatá postava se štíhlým pasem a širšími boky. Co však člověka zaujalo, když se s ní dal do řeči, byli její velké, zelené oči a pěkné tvářičky. Celý obličej ji rámovali dlouhé hnědé vlasy, nyní stažené do culíku, odhalovali tak hladkou kůži na jejím krku.
     Jakou jen já měl chuť na to se k ni zezadu přiblížit, pomalu obejmout kolem pasu, ústy se přiblížit k tomu odhalenému místu... a hluboko se do něj zakousnout...
     „Co tady chceš?! No nezkoušej se zase poblejt ty dobytku ožralej! Nejradši bych..." utrhl se na mě hned senilní uřvanec, než ho stevardka přerušila.
      Očividně se mě lekla, protože sebou mírně trhla, jakmile zjistila, že stojím za ní. Sám jsem byl překvapený, jak jsem se tu tak najednou octl. Mlhavě jsem si vybavoval, jak jdu uličkou za stevardkou s úmyslem se do ní zakousnout jako do jablka.
      Přejel mi mráz po zádech... Opravdu jsem chtěl něco takového udělat? Nebo jsem jen blouznil z velké horečky?
     Nepomohl tomu ani pohled, který se slečně na tváři objevil, jakmile mě spatřila. Přísahal bych, že jsem v něm zachytil náznak hrůzy, ovšem zmizel tak rychle, jako se objevil a opět se mírně usmála. Až potom, co jsem se uviděl v odrazu skla, chápal jsem její strach. Kůže na mém obličeji byla bílá jako čerstvě napadlý sníh a mé oči, normálně zelenohnědé, byli podlité krví natolik, že po původním odstínu nebyla ani památka.
     „Běžte se prosím posadit, hned budu u vás," oznámila mi klidným tónem, pak se naklonila k chlápkovi a trošku ostřeji promluvila i na něj: „A vy se prosím uklidněte. Tím, že budete na všechny křičet a nadávat, nikomu neprospějete."
     I přes mé otupené smysly mi neuniklo, že celou dobu spíš pozoroval její mohutné poprsí, než že vnímal, co říkala.
     Nějakým zázrakem jsem se opět dostal ke své sedačce a rozvalil se i přes druhou volnou. Díky Bohu, že jsem seděl sám. Mohl jsem si tak napůl lehnout a bylo mi o něco lépe, než při sezení v pravém úhlu.
     Pomalu jsem se odebíral do světa snů, ale byl jsem dvojicí hádajících se Bulharů probuzen do nepříjemné a bolestivé reality. Chvíli na to se u mne ocitla stevardka, v ruce opět kelímek s vodou a podávala mi nějaké pilulky.
     „To je proti horečce a bolestem hlavy," oznámila ustaraně „nemáte alergii na tuto značku, ne?" zeptala se nakonec a zatřásla krabičkou s jakýmsi divným názvem. Zavrtěl jsem hlavou, i když popravdě jsem viděl rozmazaně natolik, že jsem si název ani nepřečetl.
     Odevzdaně jsem tak pilulky spolkl, zapil vodou. Stevardka mě připoutala a pravděpodobně spokojená odešla.
     Cítil jsem, jak se léky zmocňují mé mysli a zbavují mě již tak ochablých smyslů. Z posledních sil jsem se snažil bezpečnostní pás odepnout, v hlavě se mi přitom pořád dokola přehrávala poslední věta, kterou mi řekla: „Je to pro vaše bezpečí." Ale pás byl tak těsný...
     Už jsem se propadal do bezvědomí a stále více jakoby z dálky jsem slyšel slova „Je to pro vaše bezpečí, vaše bezpečí, bezpečí, bezpečí..." načež se ozvalo cvak a já byl volný. Volnosti jsem si užil sotva vteřinu, než jsem se propadl do víru neklidného spánku.
     Nevím, co mě probudilo dřív, jestli křik, nebo tvrdý pád na zem. Řidič z nějakého důvodu musel prudce zabrzdit, což mě shodilo ze sedačky a stevardce vyrazilo vroucí kávu z ruky někomu do klína, načež ten začal křičet. Takže pokud bychom se nad tím měli zamyslet do detailu, pravděpodobně to byla varianta druhá.
     Tvrdý pád na zem by nejspíš měl zabolet. Ovšem veškerá bolest byla pryč a s ní i ostatní starosti běžných lidí. Moje mysl, jakoby najednou byla prázdná a já nebyl schopný přemýšlet, natož se pořádně zamyslet, co se vlastně stalo, kdo jsem a co tu dělám. Věděl jsem jediné. Že mám obrovský hlad...
      Plný energie, která jakoby se vzala odnikud, jsem prudce vstal a proběhl uličkou až ke zdroji křiku. Zvuk. To bylo to jediné, co jsem dokázal pořádně vnímat. A tahle dvojice ho vydávala opravdu hodně.
      Postarší vztekloun mladé slečně bolestivě kroutil ruku a nadával ji, že ho polila kafem. Dvěma skoky se najednou mé já ocitlo u něj a zarylo mu do ruky dlouhé nehty, připomínající spíše drápy. Okamžitě z něj začala téct krev, druhou rukou jsem ho vzal za bradu a prudce trhnul nahoru.
     Zakloněná hlava odhalila ohryzek, který jsem bez váhání zuby vytrhl z těla a pak se do těla znovu zakousl a drápy ho trhal na kusy. Krev cákala všude kolem. Okna, sedačky, závěsy, po tom všem již stékala krev.
      Všichni kteří byli na blízku začali hystericky ječet a utíkat co nejdál ode mne. To však jen posílilo mou touhu vraždit.
     Jen co byl chlápek na kusy, prudce jsem se otočil k další oběti. Stála tam stevardka. Uprostřed toho chaosu. Neutíkala, ani se nijak nebránila. Jen tam stála a poprvé za celý den se vesele neusmívala. Místo toho se ji po tvářích se koulely velké slzy. Koukala přímo na mě. Jako bych cítil bodnutí smutku u srdce. Nyní jsem však již nebyl člověk.
      Zbytky lidskosti byly potlačeny a moje drápy se najednou ocitly v jejím obličeji, přičemž jsem se ji konečně zakousl do jejího krásného, obnaženého krku
     Každý se ke mne bál přiblížit, všichni strachy křičeli. Bylo to už moc křiku i na mě. Jediný způsob, jak je umlčet, bylo zkusit je zabít všechny najednou. Doběhl jsem k řidiči, který se mezitím snažil nouzově zastavit u krajnice, ale jeho plán byl překažen.
     Vrazil jsem mu prsty do očí a dupl na místo, kde měl pod nohou pedál. Kotník nechutně zakřupal a autobus prudce zrychlil. Řidič křičel bolestí, ale nevěnoval jsem mu sebemenší pozornost, teď byl čas na větší zábavu.
     Jakmile jsme měli dostatečnou rychlost, zašklebil jsem se zkrvavenými ústy a strhl volant do protisměru...