LIGHTS AND MISTLETOE (Short Christmas Story)

LIGHTS AND MISTLETOE

„Nesnáším sníh.“ zamrmlala jsem naštvaně, když jsem odklízela sníh z auta. Ovšem, že mám ráda sníh a bílé Vánoce, ale na auta by sněžit nemuselo. Poodstoupila jsem kousek od auta a zjistila, že všechen sníh je konečně odklizený. Šťastně jsem si oddychla a vytáhla si z kapsy mobil, který mi zazvonil.

„Malese, ahoj!“ pozdravila jsem svou nejlepší kamarádku, která bydlí několik set mil odsud. Šly jsme na rozdílné univerzity, proto od sebe bydlíme tak daleko.

„Nazdar, Emmo. Už jsi vyjela?“ zeptala se a její tón hlasu byl veselý. Malese pořádá každý rok velkou vánoční oslavu, kam pozve všechny kamarády.

„Ne, ale za chvilku vyjedu.“ sklopila jsem zrak na mé chundelaté bílé boty, ve kterých mi bylo teplo na nohy.

„Tak dávej pozor na cestu. A máš světýlka?“ vznesla další otázku. Trochu jsem se zamračila, protože zrovna světýlka jsem na starosti neměla.

„Nemám. Ale ty jsi měla na starosti, ne?“ otevřela jsem dveře od auta a posadila se na sedačku, přičemž jsem si oklepala boty od sněhu.

„Já vím, ale ty z loňského roku mi najednou přestaly svítit. Budu je muset koupit.“ vzdychla smutně Malese a já zabouchla dveře od auta. Byla tu zima, ale zapnula jsem topení, takže by tu mělo být příjemně.

„Dobře, budu u tebe asi za… pět hodin.“ oznámila jsem při pohledu na hodinky. Byly čtyři hodiny a už se trošku stmívalo, ale nemělo cenu jezdit dříve. Oslava začíná stejně v půl desáté. Navíc jsem měla na starosti santovské čepky a podobné drobnosti, které se nachystají za deset minut.

„Dobře. Já jdu nakupovat, ale všude bude narváno.“ pronesla znechuceně má hnědovlasá kamarádka. Nedivila jsem se jí - jít nakupovat v den Vánoc je sebevražda.

„To zvládneš. Už budu končit, tak se měj.“ usmála jsem se a sundala si z hlavy čepici stejné barvy jako mé chundelaté boty.

„Uvidíme se, Em.“ rozloučila se Malese a ukončila tak hovor. Dala jsem si mobil do kapsy a svlékla si kabát, ve kterém mi začalo být horko. Položila jsem si ho na zadní sedátka a chvilku jen tak seděla na sedačce. Mám dárky, santovské čepičky, konfety… Pokrčila jsem rameny s přesvědčením, že je všechno v pořádku a nastartovala.

---

 „No tak.“ mumlala jsem si pro sebe, když jsem projížděla autem přes parkoviště u nákupního centra, které bylo jediné v městě otevřené. „Aspoň jedno volné parkovací místo.“ dodala jsem po chvíli stejně potichu, přičemž jsem se rozhlížela kolem sebe, jestli nenajdu prostor, kam bych mohla zaparkovat.  Vzhledem k tomu, že dneska byl Štědrý den, všichni, co zapomněli na dárky, se rozhodli jet nakupovat, což mě dohánělo k šílenství. Proč je nemohli nakoupit jako já na začátku listopadu? Bylo by to pak pro všechny lehčí.

„Super!“ řekla jsem nadšeně, když jsem uviděla volné místo, kam jsem okamžitě zaparkovala. Vytáhla jsem klíčky ze zapalování, popadla svojí tašku přes rameno a vystoupila ven z auta. Padal sníh, což mě donutilo se usmát. Milovala jsem Vánoce, což byl taky důvod, proč jsem pořádala každou rok velkou vánoční party. Byla to už taková tradice.

Jakmile jsem vešla do obchodního centra, došlo mi, že najít světýlka v tomhle chaosu nebude snadný. Všude kolem mě byla hromada lidí, kvůli které jsem měla dokonce problémy udělat krok vpřed, aniž bych do někoho vrazila. Přitáhla jsem si tašku blíž ke svému tělu a začala se prodírat davem. Po nějaké době jsem konečně došla k regálu, kde byl poslední balíček světýlek, který vypadal, jakože čeká právě na mě. Usmála jsem se a natáhla se pro něj, ale jakmile jsem se dotkla té krabičky, došlo mi, že nejsem jediná, kdo má o to zájem. Otočila jsem hlavu a přimhouřila oči. Můj pohled padl na černovlasého muže, který taky držel tu krabičku. Bylo to teď, kdo z koho. Koukali jsme se vzájemně do očí a čekali na to, co dělá ten druhý.