„Já... Miluji tě."

5. Kapitola - Adriene...

Marinette

Dnes jsem se chystala to konečně udělat. Řeknu Adrienovi své city k němu.
„Tikky, nevíš jak nebýt nervózní? Nemůžu se dočkat, až ze mě opadne ta neskutečná tíha, ale taky se bojím jeho odmítnutí.“
„Neboj se Marinette, stačí být sama sebou.“
„Ti se dost snadno říká, ale víš jak to dopadne, když si povídáme. Začnu koktat a vymýšlím si hrozné hlouposti.“
„Marinette, neměj strach, jsi přece superhdinka, skoro každý den bojuješ za celou Paříž a navíc ani žádné schopnosti nepotřebuješ, ty jsi úžasná i bez nich, vždy jsi tak odvážná. Jsem si jistá, že to dokážeš... Já ti věřím Marinette.“
„Ještě že tě mám, Tikky!“
Objala jsem svou skvělou kwami a šla na snídani. Pak jsem se objala s rodiči a vyrazila do školy.

Měli jsme šest hodin a já si celou dobu nacvičovala, co mu řeknu. Alya ani nevěděla, co se chystám udělat. Zařekla jsem se, že o pomoc nepožádám holky ani Alyu a ani nikoho jiného. Ostatně ten můj 'proslov' nebyl nic moc, ale muselo to stačit, už prostě žádné hloupé plány a triky.

Zbývalo sedm minut do zvonění. Začala jsem se potit, jelikož mě začaly pohlcovat obavy.
Obavy, že mě Adrien Agrest, slavný model a syn úžasného návrháře Gabriela Agresta, odmítne, protože jsem obyčejná holka z pekárny. Nejsem nijak zajímavá ani slavná, proč by o mě vlastně měl mít zájem?
'No tak, přestaň takhle přemýšlet!' nadávala jsem si. Ale stejně jsem uvnitř cítila ten známý pocit. Strach. Strach ze selhání, strach, že to zase nedokážu, a v neposlední řadě taky strach z bolestivého krutého odkopnutí.

Začala jsem na chvíli myslet na to, jak mám ráda pečení a navrhování, což mě odtrhlo od zlých myšlenek tak na minutu. Potom se mi v hlavě zrodila vážně zvláštní myšlenka.
'Kdyby to s Adrienem nevyšlo, zkusím dát šanci Kocourovi.'
Zamyslela jsem se, protože to bylo docela logické řešení na ty nejhorší scénáře, které můžou nastat. Hned na to jsem ale zatřásla hlavou a radši přemýšlela nad svým zatraceným koktaním. Jak já to nesnáším!

Zbývaly tři minuty a srdce mi bušilo tak mocně, že to určitě bylo slyšet po celé třídě. Na chvíli jsem zapomněla úplně všechno, co jsem si v hlavě připravila.
A co vlastně, stejně je to pitomost. 'Budu radši improvizovat,' řekla jsem si neslyšně sama pro sebe, ale moc dobře jsem věděla, že to dopadne ještě hůř, než ten zatracený připravený 'proslov'.

Odpočítávám poslední vteřiny do zvonění. „Crrrrrr,“ začal zvonek a všichni si začali balit své věci do tašek. Když jsem se sbalila, šla jsem za Adrienem.
Jeho úžasné blond vlasy... A ty oči, ta smaragdově zelená, tak zelená, jako ! Já ho zbožňuju! Začala jsem se potit a řekla jsem... ne! Já už koktat nebudu, nebudu si vymýšlet blbosti, nebudu obcházet téma... Já to udělám teď hned! „A-a-Adriene...... m-musím ti povědět... Ehh teda říct něco dů-důležitého.“ Začala jsem se proklínat! To je propadák!! Ach Joo, to dopadne špatně! Adrien se na mě usmál a já taky, ikdyž trochu křečovitě. „Tak povídej. Jsem jedno ucho.“ Usmál se ještě víc. Tak dobře, jdu na to. „Adriene..... Víš, no, já, ehh, no já tě... Miluju! Skoro jsem to slovo až vykřikla a Adrien tam jen stál a nejspíš nevěděl, co si má myslel. Upřímně jsem to taky nevěděla.
Uběhla dlouhá a tíživá napjatá minuta a mě to připadalo jako hodiny. Adrien si najednou povzdechl a řekl: „Marinette... Já... Jsi vážně úžasná kamarádka. Ale miluji někoho jiného. Nezlob se, jsi hezká, chytrá, vtipná, holka a nechci ti ublížit, ale moje srdce bije pro někoho jiného a mám tě rád jako kamarádku. Omlouvám se,“ dořekl a sklopil zrak.
„To nevadí... Tak trochu jsem to čekala.“ Věnovala jsem mu svůj poslední pohled, zalitý slzami, ale to už neviděl. Po tom, co řekl už se na mě nepodíval.
Jakmile jsem zmizela ze třídy, rozběhla jsem se domů, tváře už mokré od tekoucích horkých slz, ve kterých se zračila bolest, bohužel však nikoli fyzická, ale ta, co bolí mnohem víc. Ta, která vás tíží a bolí víc a víc s každým dalším nádechem - zlomené srdce. „Tikky, já to věděla. Jak bych se mu mohla líbit zrovna já, taková ubohá obyčejná holka? Vždyť je dennodenně obklopen spoustou děvčat, mnohem  zajímavějšícg než já!“
„Ale Marinette, jsi velmi statečná. To že jsi mu řekla své city, jenom to bylo úžasné. Ty jsi to dokázala.“

A za jakou cenu?

Tak co? Marinette to nakonec zvládla, ale on ji rád nemá, jak jinak, že?

Tak příště
Vaše Hany ❤️😚