„Já... Miluji tě."

Epilog 1/2 - Svatba

Marinette

Nakonec se Alyina svatba oddálila až na březen. Nino si totiž zlomil nohu. Jenom jeden maličký háček - v březnu mám termín má porod.
Už je konec února a já se pomalu připravuji na 25. březen - den svatby mých přátel.
Těhotenství není moc legrace, příšerně mě bolí záda, nevidím si na nohy, přibrala jsem a nevim jak si pohodlně sednout nebo lehnout. Snad to brzy bude za mnou, to nejhorší přeci jenom teprve přijde.

Jeli jsme na nákup a především pro svatební dar pro Alyu a Nina. Dáme jim dva náhrdelníky ve tvaru puklého srdce, je na nich magnet takže když ho dají k sobě, spojí se. No a taky letenky na líbánky na Hawai. Alya mě o to poprosila. S Ninem to totiž plánovali a ona to chtěla dostat jako svatební dar. Nino o tom neví, takže bude překvapení alespoň pro něj.
Taky už nakupujeme oblečení a vybavení pro naše mimi. Zatím nevíme, jestli holčička nebo kluk, chceme se překvapit a naše jména by byla Emili nebo Thomas.

*****

Za den je svatba a já pomáhám s posledními detaily. Dnes mají oba rozlučku. Bude to v baru jménem Dent sucrée (v překladu Mlsný jazýček).

Tak jsme se s Adrienem rozešli každý do jiného baru a začali slavit rozlučku. Nemůžu pít a přijde mi to jako ta snad největší nespravedlnost v mém životě, ale co naplat, nechci aby moje dítě bylo nemocné jenom kvůli mé neohleduplnosti. Všechny holky se tam docela opili a vyváděli a já jim pomáhala dostat se do auta. Adrien přišel skoro stejně a jeli jsme domů.
Ráno jsem hned jela s Alyou připravit ji na svatbu. Pomáhala jsem jí obléknout se do šatů a učesat. Připravovali jsme stoly a kostel a spoustu dalšího.

Vše už bylo na svém místě a Alya kráčela se svým tatínkem uličkou. Nino tam nervózně čekal jen na ni a když jí uviděl, hned se rozzářil.
„Sešli jsme se dnes, v tento den, abychom oslavili svátost manželskou...“ Říkal oddavač a mě to nudilo, čekala jsem, až si konečně řeknou ANO. Za dalších pět minut si řekli ano a navlékli jeden druhému prstýnky.
„Polibte nevěstu,“ domluvil konečně a ti dva si dali pořádnou pusu. Najednou jsem ale ucítila ostrou bolest a nekontrolovatelně vykřikla. Byla to první kontrakce. Všichni se ke mně otočili a já ucítila, že mi praskla voda.
„Zlato... Já rodím.“
„Proboha, vydrž lásko, to bude dobrý. Jen dýchej, nádech, výdech, nádech, výdech,“ opakoval dokola histericky Adrien, jenže copak se při takové chvíli dá soustředit na dýchání!? Dostali jsme se do auta a jeli do nejbližší nemocnice a tam mi řekli, že rodím o tři dny dříve než bych měla. Snad ta bolest stála za to, máme krásná dvojčátka, holčičku a kluka. Emili a Thomas, jak jsme je pojmenovali, teď spokojeně spali.
„Mari, ty jsi opravdová hrdinka,“ zašeptal Adrien než jsem vyčerpaně usnula.

A co se týče mé superhrdinské práce, Alya mi pomáhá, když nemůžu kvůli dětem.