Dračí máma

5

Sedím na kole a uháním jako o život co nejhlouběji do lesa. V patách mám živého vlka. Znovu se objevil přede mnou. Jak mohl být tak rychlý? Nedává to smysl. Tentokrát jsem ze stezky sjela úplně. Mé silniční kolo mi bylo spíš zátěží. Není uzpůsobené na cestu v borůvčí. Těžké věci na zádech, pro které jsem se už jednou vrátila taky nebyli nic moc. Ze všech sil jsem se snažila ujíždět. Nebylo to však jakkoliv užitečné. Nohy mne boleli a já věděla, že dál už nemůžu. Jeden vlk se ukázal z boku. Sotva dva metry. Kdyby chtěl, tak už ležím. 

Něco zašustilo i z druhé strany. Šustění s doprovodným vrčením nezní dvakrát přívětivě. Už jsou tu dva. Co si jen počnu. Určitě jich bude ještě víc. Bohužel se mé věštecké schopnosti potvrdily. Během pár vteřin se zde objevili další dva. Pronásledovaná čtyřmi vlky jsem se snažila přimět kolo pokračovat. Rychlost jsem ztrácela až příliš rychle. Takto jim neuteču. Z již tak dost pomalého kola jsem seskočila. Batoh i kolo se zamnou povalovali, zatímco já bezhlavě utíkala dál. Vlci kolo i veškeré překážky úspěšně zdolávali. Byli všichni v těsné blízkosti. Dokonce mě začali předbíhat. Jeden z nich mi zatarasil cestu. Já při snaze zabrzdit spadla na zem. Rychle jsem se zvedla a hledala volnou cestu k útěku. Mé šance na přežití se rychle zužovali. Byla jsem v obklíčení čtyř bílých vlků, kteří vrčely a nepřestávali se ke mě přibližovat.  

Nebylo jak z toho ven. I když jsem ještě pořád nechtěla uvěřit, že vidím skutečné čtyři vlky, tak nějak jsem tušila, že hodný nebudou. Takové štěstí mít nebudu. Přibližovali se ke mně ze všech stran. Pomalým krokem a s hlavou těsně nad zemí. Byli připraveni zaútočit. 

Ale na co čekají? Mně se při narůstajícím napětí chtělo brečet. Nohy se mi klepaly a srdce tlouklo. Mám pocit, že mi vyletí z hrudníku. Potí se mi ruce a ten strach co se teď stane je nekonečný. Kéž bych na to přespání nikdy nevyrazila. Jen mi něco nesedí. Proč ještě nezaútočily. Neměla jsem kam utéct. Nemám se jak bránit. Jsem pro ně snadný cíl. Ale oni jen stojí na místě. Mám strach se jen pohnout. Vrčí. Stojí. Proč ještě nezaútočily? Co se to děje? Co mám dělat? Ať mi někdo řekne co dělat a já to udělám! 

Mám pocit, že slyším kroky. Ale až příliš se bojím z vlků odtrhnout oči. Hypnotizuji je svým pohledem a v tom se ozve písknutí. Vlci bez čehokoliv dalšího utekly. Nic se nestalo. Prostě odběhli pryč. Netuším kam a ani to nemám v plánu zjišťovat. Sotva ze mě opadl stres a strach, rozběhla jsem  se spět pro kolo. Leželo nedaleko a během chvilky jsem rychle nasedla a konečně jela pryč. Nechci už do toho lesa kdykoliv vkročit. Už žádná řeka. Žádné nocování. Děkuji pěkně. Tohle mi stačilo. 

Domu jsem dorazila během poledního. Mamka byla vzteky bez sebe. Seděla jsem v kuchyni, zatímco ona do mě hustila, jak jsem nezodpovědná, že nedám vědět kde jsem a podobně, já ji moc nevnímala. Stále jsem měla v hlavě jen to, jak mě chtěli sežrat vlci. Ještě že se nic nestalo. Kde se tam vůbec vzali? Přemítala jsem nad možnostmi, jako byl útěk ze zoo, chovné stanice nebo něco podobného. Ať jo nebo ne. Do lesa už nejdu. 

"Posloucháš mě vůbec?" vyrušila mě mamka z mého tranzu. 

"Jo jasně. Promiň." Odpověděla jsem konečně a omluvně se na ní podívala.

"To je tak těžký mi zavolat? Víš jaký jsem měla strach?" Jo o strachu mi něco povídej. Zvedla jsem se ze židle a bez odpovědi šla do pokoje.

Ležela jsem na své posteli a zírala na bílý strop. Před očima se mi stále honily vzpomínky na les. Na to, co se stalo. Musím dát vyvětrat spacák. Musím něco dělat, jinak zešílím. Jenže ty věci nemůžu nikde v pokoji najít. Že bych je nechala dole? Doběhla jsem do kuchyně a snažila se najít můj batoh. Nic. Nakonec jsem ještě prohledala garáž u kola. Jak jsem mohla tušit. Nic.