Miloval ji. Miloval ji víc než kdy Lily. Byla světlo na kraji jeho tunelu. Byla jeho důvod proč věřit v dobro. Byl zamilován tak zoufale, že kvůli jejímu jedinému úsměvu by skočil z astronomické věže, kdyby ho požádala.
Vždy se usmála na něj, ne pro něj. Ubíjel ho jakýkoliv pohled na ni s vědomím, že nikdy nebude jeho. "Proč by taky měla být tvoje, ty starý blázne? Je mladá, krásná a ty bývalý smrtijed. Ona je světlo, ty temnota."
Každé ráno, již třetím rokem vstával s pocitem, že při každé snídani už sedí u stolu na stejném místě a hned co si ho všimne se vroucně usměje a popřeje mu dobré ráno.
Snažil se být nenápadný. Pozorovat ji ale nezabývat se její osobou, když byl někdo poblíž. Ale copak to šlo? Měl pocit, že jeho lásku k ní musí vidět celý učitelský sbor. Museli vidět, že vždy znejistěl, když ho o něco požádala, ať už to bylo podání dýňového džusu nebo prohození hlídek na chodbě. Museli vidět, že se vždy celý rozklepal, když se na něj usmála.
Prostě museli.
Seděla tam jako každé ráno a popíjela svůj šálek kávy. Krásná a on měl pocit, že je ve velké síni najednou o několik stupňů tepleji.
"Dobré ráno, Severusi" usmála se a mírně pokynula hlavou jeho směrem. Zmohl se jen na oplacení pokynutí a rychle usedal na svou židli nedaleko od její.
Bavila se s Kratiknotem, zrovna se zasmála něčemu v jejich konverzaci a Severuse bodl osten žárlivosti. "Proč se nemůže smát se mnou? Proč nejsem já ten, který ji vykouzlí úsměv na tváři? Proč nejsem ten, který ji udělá šťastnou?"
Dnes měl jen dvouhodinovku druháků a čtvrťáků, zbytek dne mohl strávit známkováním esejí prvních ročníku. Všichni to jsou zabedněnci. Proč se ještě namáhal?
Oběd vynechal a pustil se do známkování. Dnešní den nebyl žádným zázrakem a to začal tak přijatelně. Tři vybouchlé kotlíky a ke všemu reakcí byl strop pokrytý žlutou hmotou podobné želatině, která šla odstranit pouze ručně. Opravování mu zabralo více času než měl v plánu a tak si zavolal skřítka s prosbou o něco k večeři.
Nemohl spát. Vstal a nalil si pořádnou dávku ohnivé whiskey, se kterou si poté sedl do jeho pohodlného křesla. Hůlkou zapálil oheň a zahleděl se do plamenů. Viděl v nich ji, její vřelý úsměv a ty její čarutvorné oči. Copak ani teď mu jeho srdce nemůže dát pokoj?
Vstal, vzal si kabát a vyšel na chodbu, která vedla ze sklepení. Nějakou dobu se procházel, než ji našel spát ve výklenku.
Byla nádherná. Měsíc ozařoval její sametovou pokožku a její dříve nezkrotné vlasy jí spadali v krásných loknách kolem obličeje. Nevěděl kdy se změnila v ženu. Ale když bojovala za jeho život a potom i čest, nemohl si té změny nevšimnout. Poté co udělala zkoušky, tak ji dva roky neviděl. Když se potom s grácií objevila ve velké síni jako nová profesorka proti černé magii, byl v tom až po uši.
Viděl, že se začala třást a proto si sundal plášť a přehodil ho přes její tělo. Neudržel se a pohladil ji po tváři.
"Jsi tak krásná. Víš o tom? Každý den mi projasní tvůj úsměv. " začal monolog. "Nevím kdy jsi se změnila, ale když jsi se vrátila jako nová profesorka, nemohl jsem z tebe spustil oči. Nevěřil bych, že se mi někdo mohl dostat do srdce tak hluboko. Ani nevíš co se mnou děláš.. Miluju tě má čarodějko."
"Vždyť já tebe taky Severusi. Ani nevíš jak dlouho jsem si přála aby jsi mi to řekl." A políbila vykolejeného Severuse, který myslel, že spí.
"Co všechno jsi slyšela?"
"Všechno, Severusi" odpověděla něžně.
"Jsem špatný muž, Hermiono. Myslela jsi to vážně?"
"Naprosto."
"Víš co to pro tebe znamená?"
Zavrtěla hlavou.
"Znamená to, že už tě nikdy nepustím, má čarodějko" políbil ji. Vzal ji do náruče a odnesl ji do svých komnat s pocitem, že je ten nejšťastnější muž na celém světě.
Při následující snídani zaslechl Profesorku Prýtovou, jak Hermioně povídá, jak vypadá dnešní ráno šťastně.
Usmála se na něj a odpověděla " Taky mám proč, Pomodo."
A on se nemohl cítit šťastněji.
Zdravím všechny! Tato jednorázovka vznikla na popud mé mysli ve dvě hodiny ráno, tak doufám, že se bude líbit.. Dopřejme Severusovi šťastný konec. Zaslouží si ho.😊
Děkuji!
