Patetický | TsukkiYama [YAOI]

1. Část | Má spřízněná duše

Byl začátek školního roku, pro malého Tadashiho byl však již třetím. Ptáci zpívali, letní vánek stále zpříjemňoval lidem vysoké teploty a u základní školy byly slyšet radostné dětské hlasy. Avšak ne jen radostné...

"Už jsme na tebe čekali, Tadashi." ozval se hlas jednoho ze tří chlapců. Všichni vypadali zdatně a silně. Jeden z nich měl dokonce v ruce i nějakou větev.

"Prosím, už musím domů. Moje máma bude mít jinak strach..." drobný klučík s obličejíkem plným pih se zastavil na cestě u hřiště.

"No to určitě!" jeden z chlapců, ten nejzdatnější, zablokoval Yamaguchimu cestu. "Opravdu už jsi třeťák a je ti skoro deset? Jseš tak mrňavej!" zasmál se.

"Jseš takovej pihovatej hnusnej ksicht, Tadashi." ze zadu jeden chytl nejmenšího za ramena a povalil ho na zem. Chlapec dopadl na špinavou zem a šikanátoři ho obklíčili. Měl na sobě světlé oblečení, takže věděl, že se jeho máma bude zlobit. Yamaguchimu se rozklepal ret a v očích se mu začaly hromadit slzy. 'Mají pravdu. Jsem ošklivý a bezmocně malý.'

"Musíš trochu povyrůst, takže nám budeš celý rok nosit tašky!" všichni se zasmáli a jeden na klučíka hodil svou aktovku, přímo do Yamaguchimu nosu, cítil, jak se začala objevovat bolest. Tentokrát už slzy neudržel a začaly mu stékat po jeho pihovaté tváři.

"Jako vážně? Ty bulíš?" udivil se jeden z nich a mávl větví, kterou měl v ruce. "Brečí kvůli každé blbosti!" každý z nich se začal smát. Tadashi se cítil tak poníženě, tak bezmocně, tak... tak...

"Uplakánek!" ozval se další kluk. Yamaguchi si přál vstát, sebevědomě se podívat do tvářích těch chlapců a tím je odehnat pryč. Ale na to byl moc vyděšený, a ani nebyl fyzicky zdatný. Musel k sobě domů, kde si jeho maminka už určitě dělala starosti.

Najednou Tadashi otevřel své křečovitě zavřené oči plné slz a spatřil vysokého blonďáka. Zastavil se na cestičce, kde ho ti šikanátoři přepadli. Podle Yamaguchiho pohledu byl obrovský, měl krásné blonďaté vlasy, světle hnědé oči, na kterých byly hranaté brýle a na tváři znechucený obličej.

"Na co tak civíš?!" vyštěkl jeden z bandy.

"Hej, není to náhodou šesťák?"

"Ne, je jenom ze třídy 3." dohadovali se mezi sebou dva, mezitím co Yamaguchi koukal na blonďáka s mírně otevřenou pusou. 'Jaktože je tak vysoký? To nemůže být třeťák. Nikdy dřív jsem si ho nevšiml. Je tak cool!' Hlavou mu prolétávalo stovky otázek ohledně vysokého. Jeho znechucený výraz se změnil ve výsměšný úšklebek.

"Patetický." ozvalo se z jeho úst. Všichni čtyři chlapci, včetně Yamaguchiho zkoprněli přímo na místě s nevěřícím obličejem. Blonďák se znovu rozešel mírným krokem a na tváři jednoho z kluků vyskočila žilka.

"Hej! Co si tím myslel?!" rozběhl se k němu a aby ho zastavil, zatahal ho jemně za tašku. "Hej! Počkej chvíli!"

Blonďáka to opravdu zastavilo a zjevně i naštvalo. "Co je?" otočil se k němu a shlédl na něj seshora, jako nějaký obr s rukama v kapsách fialové mikiny s půlměsícem na levé hrudi. Chlapce, který se k němu vydal to rozhodilo.

"Ty jsi patetický! Brejloune!" řekl nahlas a ustoupil. "Hlupáku, hlupáku, hlupáku!" vykřikl a dal se na útěk. To blonďáka očividně pobavilo, protože se začal hlasitě smát.

"Hej! Počkej na nás!" další dva kluci si sebrali ze země své tašky, které předtím hodili na Yamaguchiho a rozběhli se za ním.

Tadashi seděl stále na špinavé zemi, nosem stále popotahoval a koukal na vysokého, který po chvilce odvrátil pohled a odkráčel pryč. Dokonce i na kapuce své mikiny měl půlměsíc. Yamaguchi mu chtěl poděkovat, ale na to už byl příliš daleko, Tadashi měl stále obličej plný slz a také mu teklo z nosu. Zněl by směšně.