Kluk s balónky

Miluju tě :3

Je chladný podzim, za okny poletují lístečky stromů a já je sleduju zpoza okna. Mezi tím vším lítal jeden barevný papír. Celkem mě zajímalo o co jde, a tak jsem se rozhodla prozkoumat. Nejdřív jsem musela počkat, než slétne dolů. Netrvalo to dlouho a ten záhadný papír jsem svírala ve svých rukou.

Pouť? Teď na podzim sem má přijet pouť? Co je to za hovadinu. Počkat, je tu dnes a zítra. Proč tam nejít, že. Když máte volné dny jako já, takovéto zpestření dne mi nahodí náladu.

Oblíkla jsem si bílé šatky se srdíčkem uprostřed. Znovu jsem se podívala do papíru, abych zjistila, kde se to koná. I místo je celkem zvláštní, na okraji města? Proč by někdo…? Ne, dneska to nebudu řešit, půjdu se tam podívat a basta.

Rázným krokem jsem vyšla z domu. Čekala jsem na autobus, který mě tam doveze, protože je to na druhé straně města.

Chvíli jsem pokukovala po domcích v zapadlé ulici, ale pak jsem uslyšela hudbu, která se každým krokem zesilovala.

Vyšla jsem na rozlehlou pláňku a uviděla tu pouť, byla obrovská, nic takového jsem v životě neviděla. Teď musím vypadat jako malé dítě, které je tu poprvé a těší se na vše, co vidí.

Pomalu jsem se procházela mezi stánky s jídlem, střelnicí a … a balonky.

Je tak pěkný. Kluk s balonky, je asi o hlavu vyšší než já, má kratší vlasy barvy uhlí. Je tak roztomilý, že bych ho snědla. :3

Rozhlíží se ze strany na stranu a pozoruje potencionální zájemce o balonky. Stojím opodál a pozoruju ho, jak s úsměvem rozdává malým dětem balonky a rozdává všem svou radost a nadšení.

Náhle obrátil svůj zrak ke mně. Když jsem si to uvědomila, sklopila jsem zrak a rychle jsem se vytratila.

Když jsem se na za ním otočila, stále se na mě díval. Co teď?

Snažila jsem se schovat v davu. Nevím proč, ale připadá mi jako by mě někdo sledoval, ale to už od doby, kdy jsem sem vstoupila. Marně se pokouším tomu utéci, ale jako by mě to stále pronásledovalo.

Zahnu do tmavé uličky. Za mnou se hrne podivná zavalitá postava. Ne!

Moje kroky se začínají zrychlovat a zrychlovat, až se nakonec rozběhnu. Zastaví mě až zeď, jež mi stojí v cestě. Slepá ulička! Ale co teď, ten muž se stále přibližuje, není šance, abych mu unikla.

Už je téměř u mě a já mu můžu téměř vidět do tváře, když tu mě zezadu chytí něčí ruka za pusu.

,,Ah, strýčku, to jsem se tě ale lekl. Promiň, ale vy se asi ještě neznáte. Tohle je můj strýček víš drahoušku a strýčku, tahle překrásná slečinka je moje snoubenka. Stydím se za sebe, že jsem ti to řekl až teď, ale…mno…prostě nebyl čas.“

Ten muž se mlčky otočil a šouravě odkráčel spět k pouti. Vypadal celkem naštvaně.

Otočila jsem se, abych se podívala, kdo to stojí za mnou. Byl to ten kluk od balónků.

,,Děkuju ti, že jsi mi pomohl a musel jsi kvůli mně, lhát svému strýci. Ale teď už musím jít.“ Snažila jsem se nějak z této trapné situace vykroutit.

Chytil mě za ruku a prosebným tónem řekl:,,Nemůžeš! Já jsem nelhal! Musíš jet s námi!“

,,O čem to mluvíš?“ nechápu, o co mu jde.

,,Žiješ v sirotčinci, nemám pravdu? Nemáš nikoho, kdo by tě hledal. Tohle není můj strýc, dřív jsem žil taky v sirotčinci a v různých adoptivních rodinách, ale nikdy to nebylo to pravé, nikdy mě nepřijali jako svého syna. Myslím, že si na tom stejně. Pojď prosím, nerad bych, aby se ti něco stalo. Víš, můj strýc není zlý, chce nám jen založit dokonalou rodinu, ale…“

,,Pusť mě, nechápu, o čem to mluvíš!“ vytrhla jsem mu svojí ruku z pevného uchopení a celá vystrašená jsem se dala na útěk. To víš, že ti budu věřit, ty pošahanče jeden. Bůh ví, co by jsi se mnou chtěl dělat…

Když už jsem byla na konci ulice, zaslechla jsem slabý křik:,,Molli, neopouštěj mě znovu!“

Jak ví, jak se jmenuju? Znovu? Prudce jsem se otočila a vykřikla:,, Christophere?“

,,Ano! Ano! Vzpomněla jsi si!“ vykřikl a sklátil se se slzami v očích. Pomalu jsem došla až k němu, sklonila se a nadzvedla mu obličej. Prsty jsem mu odhrnula popelavé vlasy a uviděla jí. Uviděla jsem tu jizvu, kterou měl kdysi Christopher, můj nejlepší přítel a jediný zastánce v sirotčinci. Teď už vše chápu. I to, že jsme zasnoubeni. On svůj slib dodržel, až do teď.

Na druhý den jsem si sbalila věci a v noci jsem se vyplížila ze sirotčince. Odjeli jsme ještě tentýž den a já byla uvedená na listině jako nezvěstná stejně, jako Christopher.