Očima zvířete | Klofan

1.

Píše se začátek školního roku a do Bradavic už začínají jezdit studenti. Stojím na kraji zapovězeného lesa a čekám, až mi Hagrid přinese pár mrtvých fretek. Nemůžu se dočkat, mám totiž strašný hlad. Když nad tím tak přemýšlím, mohl bych někdy zkusit i něco jiného.

Najednou jsem uslyšel, jak se ke mně blíží Hagrid. Už z dálky slyším, jak na mě volá svým hlubokým hlasem „Klofane, kde jsi ty moje potvoro". Abych vám Hagrida trochu popsal, je to poloobr, ale vůbec se tak nechová, protože má to nejlaskavější srdce, co jsem kdy viděl. Je sice pravda, že jsem moc poloobrů neviděl. Hagrid je vlastně jediný.

~Po pár dnech~

Dneska prý Hagrid s sebou přivede nějaké třeťáky a bude jim o mně vyprávět. Najednou se ale Hagrid zeptal, kdo se chce na mě svézt. Všichni o krok ustoupili dozadu, ale Harry zůstal stát a někam koukal.

Harry se mi uklonil a já přemýšlel, jestli se mám taky uklonit nebo po něm vystartovat. Po chvíli jsem mezi křídly ucítil, jak na mě dosedlo lidské tělo. Hagrid dál Harrymu ještě nějaké instrukce, ale myslím si, že je Harry pouští jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Jelikož jsem ucítil slabé podněty k pohybu tak jsem se připravil. Hagrid mě plácl přes zadek a já vzlétl. Chvíli jsme letěli po školních pozemcích a já si to užíval.

Čekal jsem, až ze mne Harry sleze, když v tom si to k nám namířil Draco Malfoy, známý Zmijozel, který nejradši šikanuje studenty mudlovského původu. Vypadal docela naštvaně. Sekl jsem ho do ruky, protože jsem se obával o svoje zdraví. Když jsem ho sekl mluvil něco o tom, že mu to nedarujeme a že to řekne svému otci. A také řval, že jsem ho zabil. Hagrid na mě vrhl ošklivý pohled a odnesl Malfoye do hradu, nejspíš na ošetřovnu.

Ke mně přišel Harry s Hermionou a Ronem a snažili se mě uklidnit. Moc jim to nešlo. Všichni nakonec opustili zapovězený les a já se mohl projít a věnovat se svým myšlenkám.

~o pár týdnů později~

Dneska za mnou přišel Hagrid s tím, že má pro mě špatnou zprávu. Budou mi muset useknout hlavu, protože jsem prý nebezpečný. Já sice nejsem nebezpečný, ale Lucius Malfoy, což je Dracův otec, to zařídil. Když mi to Hagrid řekl, otočil jsem se a utekl do zapovězeného lesa si pročistit myšlenky.

Vůbec nevím, co to do mne vjelo, ale chtěl jsem být sám. Vím, že jsem tím Hagridovi nejspíš ublížil, ale já jsem musel. Jinak to nešlo.

Po nějaké době mě Hagrid našel a odvedl mě do ohrady u své malé hájenky. Tam jsem měl strávit zbytek svého krátkého života.

Jelikož se Harry s Hermionou a Ronem dozvěděli, že mě mají popravit přišli utěšit Hagrida, který celý den probrečel.

~den popravy~

Tak dneska se západem slunce se to stane. Useknou mi hlavu. Nevím, ale mám takový pocit, že to přežiji. Nevím jak, ale prostě mám ten pocit.

Hagrid mě celý den krmil mrtvými těly fretek, asi aby mi zlepšil náladu, ale moc mi to nepomáhalo. Právě naopak. Už jsem byl přežraný.

Najednou vidím, jak nahoře u hradu stojí Malfoy a jeho kumpáni a smějí se na celé kolo, když v tom k němu přiběhla Hermiona a namířila na něj svou hůlku. Nevím, co jí říkal Harry s Ronem, ale nejspíš něco ve smyslu ať neblbne a že za to Malfoy nestojí, protože stáhla svou hůlku a otočila se. Sice stáhla svou hůlku, ale viděl jsem, jak je otáčí znovu k Malfoyovi a dala mu pěknou pěstí do nosu. Má to, co si zaslouží.

Než jsem se od nich odvrátil, viděl jsem, že se Harry s Hermionou a Ronem rozeběhli mým směrem. Zachvíli už byli dole u Hagridovi hájenky. Když šli kolem mě, koukali na mě lítostivým pohledem, který nemám rád. Uslyšel jsem klepání a došlo mi, že chtějí být s Hagridem až se to stane. Chvíli se spolu o něčem bavili, když jsem slyšel, že Ronova krysa Prašivka žije. Potom jsem nahoře na stráni viděl ředitele bradavické školy Albuse Brumbála, jak jde společně s ministrem kouzel Popletalem a nějakým katem. Věděl jsem, že se můj konec blíží.

Najednou okolo mě prolétl malý oblázek. Rozhlédl jsem se odkud asi je, ale nikoho jsem neviděl. Albus Brumbál společně s Popletalem a katem došli až k Hagridově hájence a zaklepali. V ten samý okamžik se otevřeli zadní dveře a z nich vyšel Harry s Hermionou a Ronem a schovali se za veliké dýně, které měl Hagrid na své zahrádce.

Když Harry s Hermionou a Ronem odešli zpátky do hradu neměl jsem už žádnou naději. Když v tom jsem slyšel, jak mě Harry pobízí abych šel s nimi. Nechápal jsem, jak se tady mohl objevit Harry s Hermionou, když před chvílí odešli nahoru do hradu, ale bylo mi to jedno. Když mě pobízel abych šel, prvně se mi moc nechtělo, protože jsem si myslel, že by z toho mohl mít Hagrid potíže, ale když se k Harrymu přidala ještě Hermiona, která měla kolem krku mrtvé fretky nemohl jsem odolat a vydal jsem se za nimi.

Šli jsem do zapovězeného lesa. Čekali jsme ani nevím na co. Po chvíli jsme se přesunuli kousek od vrby mlátičky a čekali jsme. Po chvíli se zpod vrby vynořil Harry, Hermiona, Ron pak jsem také zahlédl profesora Lupina a Snapea a taky jsem viděl Petera Pettigrewa, který měl být už dvanáct let mrtvý. V neposlední řadě tam byl Sirius Black. Ten Sirius Black, který utekl z Azkabanu.

Najednou se na obloze objevil měsíc v úplňku a já už věděl, že je zle, protože profesor Lupin je vlkodlak. Viděl jsem, jak se profesor mění. Nebylo to nic příjemného. Vlkodlak se chtěl vrhnout na Harryho s Hermionou a Ronem, ale Hermiona, která stála vedle mě hlasitě zavyla. Nevím, co jí v tu chvíli napadlo, ale vlkodlak se rozběhl naším směrem. Harry s Hermionou utíkali před vlkodlakem a já jsem zůstal na místě, když jsem ale viděl, že jim něco udělá, postavil jsem se před ně a vlkodlaka jsem zastrašil. Potom na mě Harry s Hermionou nasedli a donutili mě, abych vzlétl.

Letěli jsme směrem ke hradu a zastavili jsme se u nějaké cely. Hermiona provedla nějaké kouzlo a Sirius Black byl volný. Znovu si na mě sedli a měl jsem přistát na nádvoří. Tam se Sirius rozloučil s Harry a Hermionou a Sirius spolu se mnou odletěl na Grimmauldovo náměstí 12, kde jsme se spolu schovávali, jelikož jsme byli dva uprchlíci.

*****

Děkuji, že jste si tuto jednodílovku přečetli. Tento příběh jsem psala do soutěže na instagramové škole bradavicka_skola1. Díky této stránce a její soutěži by tato jednodílovka nevznikla.

Povídku jsem se rozhodla konečně zveřejnit, protože dnes (18.9.2022) je to pět let, co jsem si založila tento profil.

Tuto povídku jsem psala v červnu 2020, takže se omlouvám za případné chyby.

Kdyby Vás zajímala nějaká moje další tvorba, tak budu moc ráda, když se podíváte na můj profil a něco si přečtete.