Bylo ráno a Sarai ležela na své oblíbené mýtince v lese a poslouchala zurčící potok, co byl pár kroků od ní. V tom uslyšela i něco tochu jiného než jsou zvuky lesa, uslyšela svůj hladový žaludek, který už nedostal dva dny najíst. ,,Už by to asi chtělo něco k jídlu", řekla si Sarai sama pro sebe a rozhodla se že půjde do města. Vzala si proutěný košík, přehodila si kápi přes hlavu a vyšla. Cesta tam trvala asi dvě hodiny. Když dorazila před brány města, spatřila jak s sebou královi vojáci vlečou chlapce přibližně v jejím věku. ,,Jdeš s námi, holomku!" křičel jeden z vojáků. ,,Za pobuřování krále!" rozčiloval se druhý. Sarai krále Viktora nenáviděla, za to že jí zabil ty nejbližší a tak se rozhodla tomu klukovi pomoci. V tom prosvištěl šíp rychlostí blesku jednomu vojákovi přímo před nosem. V tu chvíli se přestali vojáci soustředit na toho kluka a vrhli se na Sarai. ,,Uteč!" vykřikla na něj a sama se vydala na úprk. Nemotorní vojáci ale neměli šanci jí dohnat. Sarai převrhla pár prázdných sudů, které stály u jedné krčmy a ty poslaly vojáky přímo k zemi. Pak u jednoho stánku popadla pár jablek, u druhého bochník chleba a utíkala směrěm k lesu. Když byla dostatečně daleko, nebo si to alespoň myslela, posadila se na jeden pařez a s chutí se zakousla do jablka. Když ho dojedla utrhla si kus chleba, po dlouhé době cítila tu úžasnou chuť čerstvého chleba. Rozhlédla se kolem sebe a v jednom křoví něco zašustělo. Sarai rychle vytáhla svou dýku, kterou měla u pasu a zpozorněla. ,,Je tam někdo?" zavolala a připadala si divně protože si uvědomila že mluví na křoví. Už se chtěla posadit a najednou uslyšela zakašlání. Hned se postavila a opět zavolala ,,Já vím že tam jsi! Vylez!" V tu chvíli se z křoví vypotácel ten kluk, kterému zachránila krk. ,,Aha, to jsi ty." řekla Sarai a oddechla si. ,,Jo, to jsem já." odvětil schlíple. ,,Mimochodem, jsem Alex." doplnil. ,,Sarai" řekla nezaujatě a balila si své věci. ,,Chtěl jsem ti jen poděkovat za záchranu života" řekl Alex. ,,Taky máš zač. Musíš si dávat větší pozor co, kde říkáš. Zítra touhle dobou už jsi se mohl houpat na šibenici." poznamenala Sarai suše a už byla na odchodu. ,,Počkej! Chtěl jsem se ti odvděčit! Dlužím ti to." křikl na ni Alex. ,,Odvděčíš se mi tím že odejdeš a zapomeneš na mě." řekla. ,,To nejde doprovodím tě!" naléhal na ni. Sarai byla neoblomná jako kámen, ale pak si řekla že by jí mohl být ještě užitečný a vzala ho s sebou.
