Hnědé oči, úsměv,
vzpomínám, když jsi šel po schodech.
Ten úsměv jsi věnoval jen mně,
tak moc mi chybí ta chvíle.
Odešel jsi a já zůstala sama,
po tvém boku teď kráčí holka tvá.
Tak moc bolí vidět ji, jak tě líbá,
teď každému mému pohledu uhýbáš.
Snažíš se potlačit vzpomínky?
Já je sbírám jako kamínky,
brečím u každé chvilky,
kdy jsi byl ke mně blíž.
Možná jsem pro tebe nebyla,
možná jsi mě miloval,
možná jsem si to jen myslela,
že ke mně něco cítíš.
