Ulmahala- 2. část

Konec

Kdyz už jsem znovu při smyslech, znovu se rozbíhám, přesně vím kam běžet. Stále uvažuji nad jinými alternativami svého nového plánu, není dokonalý, ale nic lepšího se zatím nedá vymyslet.
A najednou byla tma. Vše je zbarveno do tmavě modré, jen na horizontu vidím černé odstíny obrysu města. Zastavuji, nikdy tam nemuhu být dřív. Otáčím se a za sebou vidím spousty a spousty žlutých zákeřných očíček. Je jich tolik...

"Storylu! Pomoc! Storylu!" V záchvatu paniky se rozebíhám k městu. Můj plán nikdy nemůže fungovat, je jich příliš mnoho.
Konečně jsem ve městě. Proběhl jsem známým místem. Otáčím se a znovu vidím ty dva staré lidi, jak se baví o zkáze světa. Ztišil jsem se a snažím se našlapovat potichu. Konečně nacházím to místo, kde by měla být stvoření. A nikde žádná bestie.
"Storylu?" Ptám se šeptem. Ve tmě najednou vidím pohybující se stín. Strachy se tisknu ke zdi, ale oči mám do široka rozevřené. Černá masa se zvětšuje až konečně poznávám tu postavu. Je to můj Storylu. Jeho fenčí uši se ostražitě hýbou sem a tam, ale jeho milý medvědí obličej mě přišel přivítat. Hladím ho po čumáku a říkám mu slova chvály.
Storyla nechávám hlídat venku a já jdu zkontrolovat ostatní stvoření. Otvírám první vrata garáže. Najednou mě bílá zář světla uhodí a odhazuje mě asi pětmetrůzpátky. Přes bílou zář vidím, že garáží prorůstá několik stromků, všude roste břečťan a každá část dřevěného nářadí kvete. Stvoření se uzdravují navzájem a tím uzdravují vše. Celá příroda rozkvétá kam až světlo sahá, i já jsem najednou plný síly. Rychle se zvedám a zavírám vrata. Bohužel příliš pozdě.
Najednou je tma, takže nevidím vůbec nic, ale cítím zlou sílu a to hodně blízko. Rozhlížím se, abych Storylimu vysvětlil svůj chabý plán, ale nikde ho nevidím. Začínám se bát, hodně bát. Mou pozornost najednou upoutává pohyb, rychlý a nepřirozený.
'Storylu, prosím, že jsi to ty?' Jdu tam, kde mi pohyb zmizel. Jdu za roh budovy. První pár žlutých očí mám přímo před sebou, druhý hned vedle, třetí, čtvrtý, pátý a desítky dalších. Hrůzou se nemůžu hýbat, ani o krok.
Cítím jejich nenávistné pohledy, cítím na těle téměř hmatatelně, jak mě chtějí zabít. Každičký chlup i vlas se vztyčil na znamení vzdoru. To je ale jediné, co se hýbe. Já zůstávám stát.
'Utíkej!' zaznělo do ticha. Tak se otáčím a jako na povel mi, srdce začalo do cév pumpovat víc krve a začal se vyplavovat adrenalin. Utíkám bezmyšlenkovitě pryč od bestii, pryč od nenávisti, pryč od štiplavých žlutých očí.
'Storylu!! Kde jsi?' křičím z plných plic. Běžím pryč od města. Když najednou vidím v dálce to moje úžasné stvoření. Běží mi naproti.

Běžím k Ubuthi a Storylu vedle mě. Úpěnlivě mě přemlouvá, abych nasedl na jeho hřbet a odjel s ním do bezpečí. Věřím mu a on mě. Teď asi pět kilometrů od jezera mu dochází co chci dělat. Nebrání mi. Mohutným pohybem hlavy mě zvedá na svůj hřbet. Ohlížím se a vidím... Vidím obrovskou armádu. Jen žluté oči nic víc, ale je jich tolik, že to vypadá jako stovky hektarů velké řepkové lány. Obklopují vše kam až mé oko dohlédne. Vidí mě a chtějí mě. Skriptofor rozpoutal válku, kterou se já pokusím ukončit. Kdyby tu byl můj učitel, byl by na mě hrdý.
V rychlosti ještě přemýšlím o osudu světa, o svém plánu nalákat bestie do sirneho jezera Ubuthi. Sám jsem návnada, ještě nikdo se odtamtud nedostal pryč. Je to jezero, obklopené oranžovou sirnou mlhou a čpavkem. Tím, že bestie zavedu tam, ochráním stvoření.  A uvidím, co bude dál.
Když v tom růžkem oka vidím Miagyho. Nedokážu zaostřit svůj zrak pořádně, abych si byl jist, ale určitě je to on. Nevím, co tu dělá, ale je-li tu on, bude tu i Plottie se svým jezdcem. Na to teď ale myslet nesmím. Mám svůj úkol. Byli jsme už jen pár metrů, když jsem ucítil obrovský naráz....
Nachvíli nevidím nic, jen tmu. Ležím pod Storylem a nemůžu se hnout, můžu se jen dívat, znovu. Vidím jak se Plottie vzpíná a s Miagym se snaží odrazit první útoky bestií. Potom se Plottie i s jezdcem obrací a skáčou do oparu jezera. Za ním skáče jedná bestie za druhou.
Nemohu dělat vůbec nic. Jen ležet a sledovat jak pohroma mizí a vzpomínat na svého učitele. Na vteřinu zavírám oči, abych zahnal slzy, když je znovu otvíram, nevidím žádné žluté oči, ani jedno jediné. Mou duší vládne stesk nad známou osobou, byl to můj vzor. Vím ale, že pro něj nemůžu udělat nic víc než plakat a všem říct o jeho hrdinském činu. O tom jak se Dakyy, Plottie a Myagie obětovali pro celý svět Okhania.