Cena za mír

Velké tajemství

Vždycky jsem nesnášel lež a přetvářku. Měl jsem rád ve všem jasno. Jasné otázky a jasné odpovědi. Nerad jsem lhal své komunitní mámě, jenže v den, kdy to všechno začalo, jsem lhát musel. Vlastně to celé bylo kvůli tomu, že jsem neposlechl, když mi říkala, abych šel ze školy rovnou domů, ale doma jsem se hodlal přiznat. Byl to poslední den ve škole a poslední týden v komunitní rodině. Doma mě čekala oslava a dort. A zítra komunitní poradce pro budoucí povolání... A právě tohle mi dělalo největší starosti. Jak už jsem řekl, neměl jsem pro nic velké nadání a bál jsem se, že mě nikam nevezmou. Nebo mě dají na něco, co se mi nebude líbit. I když mě moje komunitní máma ujišťovala, že v dnešním světě není nikdo, kdo by byl někde, kde se mu nelíbí. Ale v hlavě jsem pořád měl otřesné scénáře toho, jak mě posílají do jiné části zemského okresu a nebo ze školy na školu až mě nakonec pošlou... vlastně jsem nevěděl kam. A to mě na celé věci nejvíc děsilo. Takže místo toho, abych spěchal domů, jsem to vzal oklikou kolem Zdi Slávy. Rád jsem se kolem ní procházel a četl si 101 největších skutků našeho Dobrotivého prezidenta, zachránce a osvoboditel všech ras a národů, jediného svrchovaného vládce, mírotvorce, hrdiny Poslední války a zachránce světa. Tato Zeď se táhla kolem celého našeho zemského okresu. Tato zábrana, jak nám říkali ve škole, nás měla ochraňovat před zhoubným vlivem lidí, co nejsou stejní jako my. Ne, že by byli zlí na stejné lidi, ale na jiné ano. Abyste to chápali, protože doufám, že tohle už nikdy nenastane, lidská rasa žila od Poslední války odděleně. Všechny předchozí války byly z toho důvodu, že jedna skupina lidí nesnášela tu druhou. A tak, aby se to už nestalo, jsme byli rozděleni podle barvy kůže a zakázali všem lidem vyznávat jakékoliv náboženství. Po celém světě postavil náš Dobrotivý prezident, zachránce a osvoboditel všech ras a národů, jediný svrchovaný vládce, mírotvorce, hrdina Poslední války a zachránce světa zdi. Zašel dokonce tak daleko, že v určitých čtvrtích ve městě bydleli jen lidé s určitou barvou vlasů a očí. Prostě aby už nikdy nedošlo k tomu, že se lidé budou nenávidět kvůli tomu, jak vypadají. Všichni s tím souhlasili. Bylo to tak jednoduché. Když se nemůžou různí lidé snést, ať spolu nežijí. Já jsem se díky své bílé kůži, hnědým vlasům a modrým očím dostal do okresu a do městské části, ve které jsem žil. Naše město bylo plné hnědovlasých lidí a čtvrť lidí s hnědými vlasy a modrýma očima. Všichni mí komunitní bratři, komunitní máma a dokonce i komunitní otec byli jako já. Člověka s blond vlasy jsem viděl jednou na školním výletu, když jsme byli na návštěvě se školou v sousedním městě. A člověka s jinou barvou kůže jsem viděl jen na obrázku. Lidé s jinou barvou kůže bydleli na druhé straně Zdi Slávy. Ti už byli odlišní natolik, že bychom se s nimi nesnesli a oni by se nesnesli zase s námi. A tak jsme žili všichni ve věčném míru mezi stejnými lidmi...

Abych tedy pokračoval v tom, co se vám snažím říct, musím vám říct o tom, že jsem se tomu vždycky strašně divil. Jak se v minulosti mohli lidé tak strašně nenávidět jen za to, že jsou odlišní? Popravdě mě vždycky hrozně děsilo, že kolem sebe vidím lidi, co vypadají skoro jako já. Trocha odlišnosti může všem jenom prospět. Zrovna o tomhle jsem tajně přemýšlel, zatímco jsem si četl skutek číslo 68 - Dal všem lidem práci, která jim nejvíce vyhovuje a ze které se mohou těšit celý život - když v tom jsem si všiml čehosi, co se jakoby vylouplo ze zdi a spadlo na zem. Okamžitě jsem po tom chňapl a zjistil jsem, že je to kus do ruličky smotaného papírku. Rychle jsem se rozhlédl kolem sebe. Nikoho jsem neviděl, a tak jsem papírek opatrně rozbalil.

Ahoj cizinče za zdí!
Jsem Rachel a dneska se mi po několikatiměsíčním snažení koooonečně povedlo provrtat se skrz zeď. Není to hluboko, ale musela jsem dávat pozor, aby mě nikdo neviděl. Jestli jsi přítel a chceš si psát, přijď sem zítra ve stejnou dobu a já ti pošlu další psaníčko. Nebo mi sem hoď taky lísteček.
Rachel

Zíral jsem na to psaní jako na zjevení. Někdo se provrtal skrz zeď. Někdo napsal lístek. A jmenuje se Rachel. Neváhal jsem ani vteřinu, sundal jsem ze zad školní tašku a utrhl kousek papírku.

Ahoj Rachel,
jsem Nikolas, ale moje komunitní máma mi říká Niki. Jsem přítel a chtěl bych se přátelit s tebou. Když se ty budeš chtít přátelit se mnou. Zítra zase přijdu. Teď nechci psát víc, mohl by sem někdo přijít.
Niki

Smotal jsem psaníčko, po hmatu jsem našel maličkou díru ve zdi a lístek nasoukal dovnitř. Ještě jsem ho postrčil tužkou, aby se uvnitř jen tak nezasekl. Na nic jsem nečekal a běžel jsem domů. Lístek od Rachel jsem si schoval do ponožky, aby ho nikdo nenašel.