MĚNIČI - ti jiní

1 - "Mě nepřijde vtipné, že za chvíli umřu"

Bylo krásné, podzimní ráno. Sluníčko svými zlatými paprsky hladilo střechy domů a ty mu nazpátek odrážely část světla, jako přátelský pozdrav. 

Probudila jsem se schoulená, s nohama přitáhnutými k sobě, svírajíc je v obětí mích rukou. Seděla jsem na studené, kamenné zemi ve svém rohu a potichu sledovala co se děje kolem mě. Všichni byly už vzhůru a vedli vážnou debatu, která místy připomínala spíše hádku tří děcek, jenž se nemůžou dohodnout, kdo bude princezna a kdo princ v jejich dětinské hře. 

Všichni tři stály kolem kovového, mohutného stolu a prstem tu a tam přejely, nebo něco ukázaly na mapě města, která ležela na stole.

Isaak- vysoký, zrzek s zelenýma očima- se do debety zapojoval nejméně, což také odpovídalo jeho tiché povaze. Raději se do ničeho moc nepletl a všechny nepříjemné situace, do kterých by se mohl dostat obcházel obloukem větším, než časovanou bombu, naopak Richard- menší, černovlásek s hnědýma očima- se do všeho vrhal po hlavě a to se hodně projevovalo i v debatě, hádal se se všema a bylo mu jedno co všechno by mohl těma svýma narážkám vyvolat, třeba rvačku. A jako posledního tady máme Jonnyho- vysokého, blonďáka s temně modrýma očima. Jonny je kapitola sama o sobě. Je nepředvídatelný, nikdy nevíte jak na danou situaci zareaguje, nebo co udělá, ale jedno se mu musí nechat. Je strašně vychytralý, lstivý a vždy, když je v úzkých přijde s dokonalým plánem.

Začala jsem se po zemi, pomalu přisouvat blíž ke dveřím, které by podle mě měli vést pryč, přece jenom pořád jsou to právě oni kdo mě unesli. 

Ani jsem nedýchala. 

Byla jsem už skoro u dveří, když v tu se to celé pokazilo.

„Mohli bychom tam poslat Ninu jako vránu" navrhl Isaak, když už nemohl poslouchat jak se ti dva hádají. 

Jonny se ohlédl za sebe, do kouta kde bych správě měla ještě spát, schoulená na zemi, ale já tam nebyla. 

Stuhla jsem. Putoval pohledem tou samou cestou, kterou jsem se sunula ke dveřím, až jeho pohled zavadil o mě.

„Snad si nechtěla zdrhnout?" zeptal se a zakroutil hlavou nad mojí naivitou, že by se mi to snad mohlo povést. 

Neodpověděla jsem co mám dělat.

 Byla jsem nervózní, protože za tu domu se ke mně dostaly další dva pohledy. Isaakův a Richardův. Všichni ve doslova propalovaly pohledem.

„Teď s námi jako nemluvíš, nebo co?" rýpl si Richard. Když jsem mu neodpověděla jen se uchechtl. 

Stoupla jsem si a opřela se o zeď za mnou. Přistál na mě Isaakův udivený pohled, který se od Richardovi otázky, až do teď věnoval mapě města.

„Sedni si" řekl po chvíle ticha Jonny a při tom rukou poukázal na židli u stolu. Nejistě jsem k ní došla a sedla si.

„Víme o tobě všechno. Víme i to, že jsi jeden s posledních měničů. Ptačulinka." Když to dořekl začala jsem se třást strachem. Měniči tak mě nazývaly lidé, kteří mě a můj duch chtěli vyhladit.

„Kdy už mě zabijete" zeptala jsem se. 

Byla jsem si jistá, že mě nikdo nic jiného, než smrt nepřeje. Richard se nahlas zasmál a dokonce i Isaak se trochu pousmál nad tím co jsem právě řekla. Jenom Jonny byl pořád vážný. 

„Mě nepřijde vtipné, že za chvíli umřu" okomentovala jsem jejich smích.