pohled Honzi:
Chutnal tak dokonale, tohle jsem ještě nikdy před tím nedělal, snad se mu to líbili. Z mých myšlenek mě vytrhla Hanna, která hodila klíče do misky v předsíni a křikla „Jsem domaaaaa!" o pár setin později vběhla do pokoje s taškami plnými jídla. Posadila se vedle mně na postel a chvíli oddychovala, potom otočila hlavu mým směrem a zazubila se na mě. Pořád jsem cítil slanou pachuť na jazyku, chtěl jsem znovu vidět, jak Šimon zaklání hlavu a obrací oči v sloup, byl to ten nejhezčí pohled v mém životě.
pohled mě:
„Honzííí, vnímáš mě?" zamávala jsem mu rukou před obličejem. Cuknul sebou a podíval se mi do očí „J-jo, jasně." řekl a vytasil na mě jeho krásný úsměv, který jsem mu oplatila. „Kde je Šimon?" zeptala jsem se. „Šel se osprchovat, za chvíli se vrátí." řekl klidnylm hlasem. Tohle je moje jediná šance, Honza s Šimonem jsou spolu pořád a já nikdy nemám možnost vyjádřit, co cítím. Chytla jsem ho ze zadu hlavy a přitáhla si ho k sobě. Janek se odtáhl a chvíli udiveně koukal. „Promiň, to jsem nechtěla, nevim, co to do mel vyjelo." řekla jsem a stoupla jsem si. Honza se usmál a stoupl si na proti mně. Podíval se mi do očí a zuřivě mě políbil, cítila jsem, jak mezi námi proudí vášeň.
pohled Šimona:
Vyšel jsem z koupelny a šel si ještě do kuchyně napustit sklenici vody z kohoutku. Popadl jsem jí, trochu z ní upil a vydal se do pokoje, musel jsem se usmívat když jsem si vzpomněl na Honzův úsměv. Můj úsměv mi z tváře ale zmyzel dřív, než bys řekl švec. Stál jsem ve dveřích a pozoroval, jak se Honza s Hannou líbájí. Chtěl jsem se schoulet do klubíčka jako malý dítě ale nechtěl jsem vyvést scénu, hlasitě jsem položil sklenici na stůl a Honza s Hannou si mně konečně všimli. „Přinesla jsem vafle." řekla Hanna a usmála se na Honzu. Nemohl jsem se na ně dilvat, byl jsme tak zklamaný. „Já vlastně ani nemam hlad." usmál jsem se na ní. Mlčky jsme seděli ještě asi půl hodiny, Honza s Hannou se ládovali vaflemi a jahodami ale nepadlo ani slovo. Ticho prolomila jako vždycky Hanna „Už budu muset jít domu, zítra pujdeme ven." obejmulá nás a odešla.
pohled Honzi:
„Šimone, to nebylo tak, jak to vypadalo, přísahám." bylo mi tak líto, že jsem se nechal stáhnout. „Vím, co jsem viděl." odpověďel Šimon sklesle. „Nech mě to vysvětlit." prosil jsem a nevzdával se. „Prostě se rozhodni, koho z nás dvou teda chceš!" řekl naštvaným, zároveň zklamaným hlasem. „Ale ty to nechápeš, já chci vás oba." Po tváři mi stékaly slzy. Šimon vypadal překvapeně. Oddech si a klidnějším halsem řekl „Nechci, aby jsi oklamával jak mě, tak Hannu, budeš se muset rozhodnout Honzo, jenže mě už nebaví čekat" řekl a odešel do obýváku.
