Ztracená naděje

2. Cristian

Dívám se jak Vivi odchází. Je tak krásná.' Ne Cristiane to nejde. Nemůžeš se do ní zamilovat. Má přítele. Nemůžeš jim tak ublížit. Je to tvá nejlepší kamarádka.' poučuje mě mé svědomí. Ještě chvíli se dívám tím směrem, kterým odešla a pak se potopím pod vodu. Klidně bych pro ni i svůj posmrtný život položil. Ano vážně jde zemřít i v posmrtném životě. Několikrát jsem to viděl na vlastní oči. Vplavu do svého příbytku a lehnu si na postel. Pořád mám před očima její obličej. Palcem si přejedu po rtech. Pořád nemůžu uvěřit, že mě políbila. Všude kolem mě plavou drobné rybky, ale já si jich nevšímám. Pořád musím myslet na ni. Najednou do mého příbytku připlave Averil. "Bráško co ti je? Jsi nějaký smutný." zeptá se mě a sedne si na kousek postele. " Averil já jsem se asi zamiloval do Vivi. Jsem strašně zmatený. Vím, že má přítele, ale i tak ji miluju. Ale nechci ji ublížit." povzdechnu si a své oči zapichuju do stropu. Averil si mě prohlíží smutným pohledem. "Třeba tě Vivi taky miluje. Zachránil si ji život. Dej tomu čas. Uvidíš, že se to vyřeší." usměje se na mě, ale já jen zavrtim hlavou. "To se nevyřeší Averil. Tohle mě nikdy neopustí. Jak by mě mohla milovat tak krásná dívka, jako je Vivi." řeknu stroze a při tom nepřestávám hypnotyzovat strop. Averil si povzdechne. " Ach jo Cristy. Ty se vždy tak rychle vzdáváš." řekne si spíš pro sebe, ale já to i tak slyším. Otočím se ke své sestře zády a zavřu oči." Averil mohla bys mě teď nechat osamotě? Potřebuju být chvíli sám." poprosím ji a následně ucítím, jak se voda zčeří a sestra mě nechá samotného. Po chvíli se mi povede usnout. zdá se mi sen o Vivi. Sedí na mé posteli a hladí mě po tváři. Ale v očích se jí zrcadlí strach. Najednou se voda začne zbarvovat krví. Následně zaznamenám šílenou bolest na hrudníku,ze kterého mi trčí velká harpuna. Začnu se zběsile rozhlížet kolem sebe a spatřím u mé postele Viina otce, který svou dceru právě podřízl. Její mrtvé tělo dopadne na zem a já se v ten moment propadnu do temnoty. Otevřu oči a začnu zprudka dýchat. Co to sakra bylo? Doufám, že to byl jen sen a že se to nikdy nestane. Posadím se na posteli a chvíli jen hledím neznámo kam. Po chvíli se rozhodnu si pročistit hlavu.  Vyplavu na hladinu a sednu si na břeh. Ploutev nechávám, ale ponořenou pod vodou. Je asi poledne, soudě podle polohy slunce na nebi." To jsem tak dlouho spal?" Povzdechnu si a začnu zpívat. Zpívám o smutku, bolesti, ztrátě, lásce a přátelství. Můj hlas je slyšet na míle daleko. Svým způsobem jsem siréna. Ale nezabíjím lidi. To bych udělal jen, kdyby někdo chtěl ublížit osobám, na kterých mi nejvíce záleží. Jsem tak zabraný do zpěvu, že si nevšímám kroků, které se ozývají za mými zády. Najednou se za mnou ozve sametový, hluboký mužský hlas. "Páni. Tvůj zpěv je nádherný." vydechne daná osoba. Začnu pištět a skočím do vody. Chvíli se skrývám pod hladinou, až se nakonec rozhodnu znovu vynořit. Na břehu sedí pohledný modrovlasý klučina a nechápavě se na mě dívá svýma hnědýma očima. Každý sval na jeho hrudníku a pážích je dokonalé vypracovaný. Nevypadá nepřátelsky. Asi ho sem přilákal můj hlas. Odvážím se mu podívat do očí. "Ty se mě nebojíš?" zeptám se opatrně abych jsem ho nevyděsil. "Proč bych se tě měl bát?" zeptá se mě a já pokrčím rameny." Třeba kvůli tomu jak vypadám?" zastrčím si pramen vlasů za ucho. "Mě nepříjdeš nějak hnusný nebo děsivý. Mě přijdeš celkem hezký. Jak se jmenuješ? " usměje se a mě naběhne husina po celém těle. "Já jsem Cristian a ty?" zeptám se a on se nadechne k odpovědi,když v tom přiběhne Vivi "Yoongi! Sakra kolikrát jsem ti říkala, že sem nemáš chodit. Co kdyby ti tu někdo něco udělal lásko." vyhrkne ze sebe Vivi a já uhnu pohledem. Takže tohle je ten její přítel. Musím uznat, že se k ní hodí. "Ahoj Vivi." pozdravím ji sklesle a ona se na mě podívá. " Ahoj Cristiane. Proč jsi tak smutný? Co se děje?" zeptá se starostlivě a já se na ni falešně usměju. "Ale nic se neděje. Tohle je tvůj přítel?" zeptám se. " Ano. Tohle je Yoongi. Yoongi tohle je můj kamarád Cristian. Poznali jsme se v říši mrtvých." usměje se Vivi a obejme Yoongiho kolem ramen. " Tak to vám přeji. Ale už budu muset jít. Mějte se hezky." zamumlám a chci se potopit,ale Vivi mě chytí za ruku. "Cristiane co ti je?" zeptá se, ale já ji ruku vytrhnu. "Nic mi není Viv. Jen už musím jít." zamumlám, ale Vivi mě za ruku znovu chytí. "Cristiane sakra řekni mi co ti je." zadívá se mi do očí. To už mě naštve. "Nic mi sakra není. Nechte mě už být!" křiknu, silně švihnu ocasem a tím se vymrštím do vzduchu. Ve vzduchu se přetočím, spojím ruce a hlavou napřed se vnořím pod vodu. Voda vystříkne vysoko. Plavu tak rychle, až mě svaly začnou pálit. Po tvářích mi tečou slzy, které se mísí s okolní vodou. Plavu až na dno jezera, kde si vlezu do malé skuliny v útesu a začnu usedavě plakat.

Zdravím všechny. Tak jsem tu s další kapitolou. Doufám, že se vám bude líbit 💝. Ps: Omlouvám se za případné chyby 😊.