Ztracená naděje

7 Jungkook

Proberu se s ostrou bolestí hlavy. Připadám si jako by mě někdo do ní mlátil kladivem. Pomalu otevřu oči a začnu se rozkoukávat. Ležím na nějakém lůžku v černém pokoj, ve kterém kromě lůžka není nic jiného. Okolo mě je jen prázdnota. Opatrně se posadím a začnu si prohlížet své ruce. Jsou jiné než dříve. Jsou průsvitné. Co se vlastně stalo? Ze včerejší noci mám totální výpadek paměti. "Haló? Je tu někdo? Kde to jsem?" zakřičím do prázdna, které mě obklopuje. "Tak už jsi se vzbudil Jungkooku?" ozve se najednou za mnou milý mužský hlas. Stoupnu si a otočím se na dotyčnou osobu. Přede mnou stojí mladý muž, který je celý v bílém. Dokonce i vlasy má bílé jako padlý sníh. "Neboj se Jungkooku. Já nejsem nepřítel. Jmenuji se Brian a jsem vládce podsvětí." usměje se na mě, zatímco já na něj koukám s otevřenou pusou. Brian se mé reakci jen zasměje. "Vím, že na vládce podsvětí moc nevypadám. Kdo by čekal, že vládce mrtvých bude chodit v bílém oblečení, že? ." zasměje se, zatím co mě poleje ledový pot." Vládce mrtvých? Já jsem mrtvý?" dostanu ze sebe a nechápavě se na něj podívám. Brianovi najednou spadne úsměv z tváře. "Bohužel je to tak Jungkookie. Zabila tě velmi silná rána do hlavy." řekne smutně a mě se rozklepou nohy. Těžce dosednu zpět na postel a začnu brečet. " Kačí." zašeptám jméno osoby, která je mi nejmilejší. ' Co se s ní stane? Co když si ublíží!' slzy mi proudem stékají po tvářích. Najednou na mém rameni ucítím Brianovu ruku. "Kookie podívej se na mě." řekne něžně a rukou mi pomalu zvedne hlavu. "Proč nemůžu s Kačí žít šťastný život? Proč se vždycky něco musí zkazit?! Vždyť jsem nikomu neublížil. " křiknu a chci si složit hlavu do dlaní, ale Brian mě chytí za tváře a zahledí se mi do očí. "Kookie klid. Já ti dám šanci s ní žít, ale musíš mě poslouchat. Řekl jsem to Violet, řekl jsem to Margaret a řeknu to i tobě. Můžeš se vrátit mezi živé, ale chce to čas. Bude to těžké, ale bude to stát za to. Věř mi. Tak tu prosím nebreč." usměje se na mě, ale já se rozbrečím ještě víc. Ucítím, že si mě přitáhne do objetí. Nijak mu neodporuju,protože je to i celkem příjemné. Nevím jak dlouho tam tak sedíme. Můžou to být minuty, hodiny nebo i dny. Nevím. Čas kolem nás plyne, jako med. Když se konečně uklidním a podívám se na na něj. "Prosím mohl bych Kačí vidět? Bojím se o ní. Prosím" podívám se mu do očí a Brian se mírně usměje. " Dobře. Odvedu tě k bráně do světa živých. Ale musíš se vrátit dříve než vyjde slunce. Jestli se ne vrátíš, stane se z tebe démon, který bude navěky bloudit a nikdy nenajde klid a mír. Rozumíš?" zeptá se mě a já kývnu. "Ano pane. Děkuji mockrát." vstanu a pokloním se mu. Brian se jen zasměje a taky vstane z postele. Vezme mě kolem ramen a společně se vydáme  k bráně živých. Zastavíme se těsně před ní. Je nádherná. Mramorové sloupy obrůstá zlatý břečtan na jehož konci sedí dva zlatí orli. Z brány vyzařuje příjemné teplo, které mi připomíná lidské objetí. Musím se nad tím trochu pousmát. Tak takhle si tehdy holky připadaly, když se vracely do světa živých. Brian se na mě otočí a zadívá se mi do očí. "Nezapomeň na čas návratu. Nechci tě poučovat, ale je to pro tvé dobro. Buď opatrný. Brána tě sama pošle tam, kde je ta, kterou chceš nejvíce vidět." mírně se usměju a ukloním se. "Ano pane, budu zpět dřív než vyjde slunce. Děkuji moc." narovnám se a vejdu do brány. Ještě než zmizím, se otočím a zamávam. Brian se usměje a zamavá mi zpátky. Otočím se zpět a rozejdu se proti té hřejivé záři. Je tak silná, že musím zavřít oči. Najednou ucítím jak mi zmizela pevná zem pod nohama a já se zřítím do jezera. Otevřu oči a vyplavu na hladinu. Jak vidno, duchové neumí lítat. Vydrápu se na břeh a porozhlédnout se,abych zjistil, kde to vlastně jsem. Stojím v nějaké zahradě, která patří k nějakému bílému domu. Rozhodnu se jít k němu a podívat se do okna, které je hned v přízemí. Opatrně přes sklo nakouknu do bílého pokoje a v tu chvíli mě málem znovu chytne zubatá. V rohu místnosti se krčí Kačka a brečí. Je oblečená v dlouhé, bílé, noční košily a její vlasy, které dříve měla až k pasu, jí teď nesahají ani k ramenám. ' Co se jí to proboha stalo? Musím se k ní nějak dostat. Ale jak?' pomyslím si. Vtom mě napadne projít zdí. Jen doufám, že pro duchy neplatí stěny. Udělám pár kroků do zadu a pak se co nejrychleji rozběhnu. Čekám náraz, ale místo toho prolitím stěnou rovnou do místnosti. Sotva se ocitnu v pokoji, tak se rozejdu ke Kačí. Ale něco je jinak. Nejdu po normální zemi, nýbrž po nějaké divné matraci. Pro jistotu se po místnosti rozhlédnu. Všude je bílo. Je to úplný opak místnosti, ve které jsem se vzbudil já. Sakra kde to jsem? To je blázinec nebo co? Rozhodnu se Kačí oslovit. " Lásko? Co tady děláš?" zeptám se tichým hlasem, abych ji moc neviděsil. Ona se na mě otočí a zbledne skoro jáko stěna tohoto pokoje. "K-k-kookie" dostane ze sebe a naplno se rozbrečí. Už se na to nevydržím dívat. Dojdu k ní a pevně ji obejmu. "Ššššš zlato jsem u tebe. Klid všechno bude v pohodě." šeptám ji do ucha a u toho doufám, že nikdo nepřijde.

Zdravím všechny. Vím dlouho jsem tu nebyla. No doufám, že si vám bude tato kapitola líbit. PS: omlouvám se za případné chyby.