To je konec. Už nemohu dál. Když jsem se doslechla, že je Klaus mrtvý, nevěřila jsem tomu. Ale byla to pravda. Byl pryč. Najednou jsem se cítila prázdná. Měla bych se radovat, ale jsem nešťastná. Bloudím po světě bez života a cíle. Mé srdce a duše jsou navždy ztracené. Odešly spolu s ním. Chyběla mi jeho pozornost. Jeho nádherné modré oči, ve kterých se zračil náznak lidskosti, něhy a lásky. Ach ty jeho oči, co všechno skrývaly. Nahlédnout přes ně, do něho, dovolil však jen mě. Tehdy jsem ho odmítala, nechtěla si ho připustit k tělu. Dnes toho lituji, ale je už pozdě. Dříve jsem nechtěla přiznat, že k němu něco cítím. Uvědomila jsem si to, až když jsem ho ztratila. Příliš pozdě. Jak ráda bych vrátila čas. S ním jsem byla vždy sama sebou. Díval se na mě, jako bych byla něčím výjimečná. Nikdy se na mě nikdo nedíval, tak jako on. Dokázal mi naslouchat a vždy mě vyslyšel. K němu jsem byla upřímná. Jediné, co jsem tajila, byla láska k němu. Silně mě to k němu přitahovalo. Byly jsme tak odlišní a přece stejní. Bloudím tu, už spoustu let. Dnes, už končím s tímto životem. S životem bez něj. Nemám strach ze smrti, vítám ji. Sundala jsem si svůj prsten a šla jsem vstříc vycházejícímu slunci. Potom byla tma. Po tmě jsem se objevila na druhé straně. Náhle jsem ho spatřila. Ďábla v těle anděla. Ocitla jsem se v jeho náručí, které bych už nikdy nebyla schopná opustit. Dnes jsme konečně pochopily, jak naše pouto je vlastně silné.
Dnes a navždy strávíme náš věčný život společně.
