Ležím v tom želeným trezoru hluboko pod vodou. Před chvílí jsem zjistil, že Siles je můj dvojník. Potom mě zavřel sem a hodil ze skály do jezera. Dostává se sem voda. Přemýšlím o tom, jestli mě Lexi vidí. Zajímalo by mě, jestli se odsud někdy dostanu. I když kam pospíchám, stejně se nemám kam vrátit. Domů se mi moc nechce, protože je Elena teď s mým bratrem a já jim nechci dělat potíže. Jediný, kdo mě uvítá rád je Caroline. Ani netuší, jak moc se Lexi podobá. Ty dvě by si vážně rozuměly. Už mám asi halucinace, protože vidím, jak se dveře trezoru otevírají. Před očima se mi objevila nějaká postava. Po bližším prozkoumání jsem zjistil, že je to žena. Chytla mě za paži a táhla nahoru nad vodu. Konečně jsem se mohl nadechnout. Ta krásná neznámá se snažila, dostat mě na břeh. Když už jsme byly na břehu, tak se nade mnou naklonila. Já párkrát zamrkal a pak jsem, už viděl jasně. Nade mnou se nakláněla blonďatá kráska. Její vlasy jí zářily ve třpytu měsíce a oči modré, jako to jezero, mě neustále pozorovaly.
''Zdravím. Jsem jezerní víla.'' řekla a přívětivě se na mě usmála.
''Já jsem Stefan.'' představil jsem se jí.
'' Děkuji ti za záchranu.'' dodal jsem a pomalu vstal.
Ona následovala můj příklad a taky vstala.
''Moc ráda tě poznávám, Stefane. Nemusíš děkovat, byla to hračka.'' řekla a zdůraznila mé jméno.
''Přesto, ale děkuji.'' byl jsem jí opravdu vděčný, že mě dostala z toho železného vězení.
''Jestli chceš, můžeš mi to ihned splatit.'' řekla a na jejím obličeji se objevil široký úsměv.
''Jak?'' neodpustil jsem si svou zvědavost.
''Polib mě.'' pobídla mě.
Nejdřív jsem chtěl něco namítnout, ale rozmyslel jsem si to. Ne každý má možnost políbit jezerní vílu. Přišel jsem k ní blíž a přitáhl si jí do náruče. Přisál jsem, moje ústa k jejím. Její rty chutnaly, tak sladce. Nakonec jsem si vyžádal vstup do jejích úst, chtěl jsem ochutnat víc. Ona mi to povolila. Vzápětí jsem cítil chuť jezera. Pomalu jsme se od sebe odtrhly a já, až teď cítil vůni leknínu. Ona voněla po leknínu.
''Jak se vůbec jmenuješ?'' zeptal jsem se.
''To se dovíš jindy.'' řekla tajemně.
Znovu jsem jí chtěl políbit, ale ona mi dala prst na rty.
''Možná příště, Stefane.'' zašeptala a vydala se k jezeru.
''Na viděnou, Stefane.'' rozloučila se a vrhla do jezera.
Tak příště, říkal jsem si v duchu. Ale to, už jí jen tak uniknout nenechám.
Je to má jezerní víla.
