Moony [WolfstarFF]

-1-

Naposledy zkontrolovala pokrm na pekáči a mávnutím hůlky ho poslala na stůl, společně s talíři a příbory. O kus dál zaklepala na temně hnědé dveře. "Oběd je na stole."

Vyhlédla z otevřeného okna. Zahradu ohraničenou vysokým živým plotem zalévalo polední slunce. Pod jediným stromem uprostřed rozkvetlého trávníku seděl její synek. Světlé vlasy mu padaly do čela a alespoň částečně zakrývali dlouhou jizvu na jeho obličeji. V jejích očích se jevila tak čerstvá, i když už to bylo tolik let. Tehdy nedokázala ochránit své jediné dítě před hrůzou světa. Nadosmrti si to bude vyčítat.

Četl si. Tak jako vždy. Jeho přirozená touha po vědění, byla ještě umocněna vědomím, že to není samozřejmé. A pro něj už vůbec ne. Snažili se ho chránit. O to víc, že trpěl a přitom byl nevinný. Platil za chyby rodičů, kteří ho nedokázali ochránit před Šedohřbetem, ani před všemi nástrahami světa poté. Slyšel jejich hádky. Slyšel jejich usmíření.  A tu bezmoc v hlasech, když mysleli že neposlouchá. To zoufalství, když mluvili o jeho budoucnosti. Viděl jejich strhané tváře a ty pracně skrývané slzy, když ho nesli po úplňku ven ze zabezpečeného sklepa celého od krve. Děti jsou vnímavější než si většina lidí připouští. Silnější a odolnější. Jsou to lidské bytosti odhodlané dokázat nemožné.

Mávla hůlkou a vyslala k němu modré světýlko, které mu několikrát proletělo kolem hlavy a pak se s tichým lupnutím proměnilo na modré jiskry, pomalu dopadající na knihu v jeho klíně. Zvedl medové oči, obdařil ji zářivým úsměvem a zaklapl učebnici.

---

Usrkla kávu z pozlaceného hrnečku a zamyšleně poklepala na konkrétní odstavec v pergamenu. Manžel vedle ní se naklonil, aby také on zkontroloval formulaci slov a frází. Pár naproti nim se zdvořilým, ale chladným pohledem přihlížel. Ženu s rudými vlasy něco pobouřilo, ale ona se nenechala zviklat. Stála si za svým. Pro svého nejstaršího syna chtěla jen to nejlepší. Tato bulharská dívka s vlasy stejně rudými jako její matka se jako to nejlepší jevila. Jen vyjednat ještě o trochu lepší podmínky sňatku a tato jediná dědička značného východního panství bude za pár let připojena k mocnému rodu Blacků. Prohrábla si havraní vlasy, pohledem na chvilku zastavila na svém choti a pustila se do ještě jednoho zásadního útoku za získání výhod pro svého syna.

Viděl je jak vychází z pokoje. Vysocí, majestátní, silní. Čistokrevní. Rovná záda, přísné výrazy. Potřásli si rukou s jeho rodiči a opustili dům. Nepozorován ve stínu tiskl svoji naději na lepší zítřky. Věděl, že takhle to není všude. Škrobené masky, zdvořilostní fráze, bezcitné pohledy a nekonečná pravidla. Žlutavý pergamen v pevné sevření jeho paží. Naděje na život, v kterém pocity nejsou trestány.

"Udělali jsme to správně?" zeptal se hluboký hlas a objali ji pevné paže. Ucítila jemný polibek ve vlasech. Zády k němu, s pohledem stále upřeným na vchodové dveře zatajila dech. "To nejlepší pro něj. A pro rod. Zamiluje si ji." Pochybovat by nemělo smysl. Smlouva byla podepsána. A ona nepochybovala. Bylo to výhodné a na tom záleželo. Pocity měla za léta pohřbené opravdu hodně hluboko. "Bude ji milovat tak jako já tebe." Otočila se na manžela a políbila ho na ústa. Žádné pochybnosti. Bylo to tak. Milovala ho a on miloval ji. Předurčeně. A stejně tak bude Sirius milovat Evelinu.

Zapomněla na to, jaké to bylo být dítětem. Mít city a pocity. A zapomněla na to že děti jsou vnímavější než si většina lidí připouští. Silnější a odolnější. Jsou to lidské bytosti odhodlané dokázat nemožné.

Spolkl slzy. Věděl, že to co říká jeho matka není pravda. Otřel si tváře. Zatřepal hlavou. Říkal jí aby to nedělali. Slušně a se zdviženou hlavou ji požádal. Tak jak se na Blacka sluší. Rány na zádech, které sloužili jako její odpověď se ještě pořád nezacelili. Black nepochybuje o rozhodnutí svých rodičů. A Black nekoná ani nemluví na základě touhy a pocitů. Byl čas vyrazit a oběd. Black se neopozdí. Vešel do jídelny s hlavou hrdě vztyčenou a s maskou bez emocí usedl vedle svého bratra.

"Dobrou chuť."

Jídlo jí zhořklo na jazyku. Něco bylo špatně. V tom pohledu jejího syna. Všechno udělala správně a přece její nejstarší syn... Byl to jen pocit. A pocity Blackovi neovlivňují. Jsou slabostí. Její syn bude chloubou rodu. A to rudé světýlko z jeho očí vymaže.

Tušil, že matka něco tuší. A kupodivu mu to nevadilo. Zneklidňovalo ho to, to ano, ale měl svoji naději na záchranu. Dopis z Bradavic, který už několik dnů nosil stále u sebe, ho hřál v kapse. A vidina svobody s ním.

---

Převalil se v posteli a pohlédl na hvězdné nebe. Nervózní šepot z ložnice rodičů už sice utichl, ale on pořád nemohl usnout. Myšlenky se mu honili hlavou. Zítra to začne. Ukáže Brumbálovi a rodičům, že si důvěru zaslouží. Naposledy se dotknul uklidňujícího dřeva své nové hůlky a v hlavě mu vyvstanula matná vzpomínka na slova dávno pronesená a přitom pevně uložená v jeho mysli.

"Nezáleží na tom jak špatně se budeš cítit, nebo jak zlý na tebe někdo bude. Nevěř tomu, co uslyšíš, nebo si budeš sám o sobě myslet, v první řadě jsi hlavně vyjímečný kouzelník a laskavý člověk."

Zdravím...

Taký něžný příběh o dvou něžných duších to bude...