Tak zase za měsíc (Dramione)

Tak zase za měsíc

Hermiona se s hlasitým prásk objevila uprostřed hustého lesa. Přestože slunce teprve zapadalo, zde už panovala tma. I přestože byla od civilizace na míle daleko, rozhlédla se kolem sebe, jelikož obezřetnosti nebylo v této době nikdy nazbyt. Když se ujistila, že v její blízkosti jsou pouze stromy, keře a popadané větve dala se do kroku. Znala tohle místo jako své boty. Chodila zde pravidelně měsíc co měsíc už rok.

Po deseti minutách se zastavila a vytáhla svou hůlku. Poklepala jí na strom, který byl na chlup stejný, jako stovky dalších, které zde rostly, a přesto v sobě skrýval tajemství, které znali pouze dva lidé.

Vzduch se mírně zavlnil a Hermiona se ještě jednou rozhlédla po okolí, než udělala krok vpřed. Připadala si, jako by prošla pod vodopádem ledové vody - ochranná kouzla, která zde sama nastražila, stále fungovaly, což bylo dobré znamení. Otřásla se, jako by se snažila ze sebe střepat neviditelné kapičky vody a vydala se směrem k malé dřevěné chatce, která stála uprostřed ochranných kouzel. I kdyby se zde někdo objevil, chatka by byla před jeho zraky dokonale skrytá.

"Homenum revelio," zašeptala se zdviženou hůlkou.

K její radosti se nedostavila žádná reakce. Připadala si lehce paranoidně, ale musela se ujistit, že zde opravdu nikdo není. V této temné době, kdy válka světla proti temnotě byla v plném proudu, musel být člověk neustále na pozoru. Denně slyšela o lidech, kteří přišli o život jen proto, že polevili ve své ostražitosti.

Otevřela dveře chatky a okamžitě mávla hůlkou směrem ke krbu. Oheň, který se v něm rozhořel, osvětlil spoře vybavenou místnost. V jednom rohu se nacházela malá kuchyňská linka s oprýskaným dřevěným stolem a dvěma židlemi. V dalším rohu místnosti byla komoda s třemi zásuvkami. Před krbem stála sametově černá pohovka s červenými polštáři. Byly zde pouze jedny další dveře, které vedly do ložnice. Celé místnosti dominovala obrovská pohodlná postel s bílými nebesy. Místnost byla tak malá, že se do ní nic dalšího nevešlo. Z ložnice vedly ještě jedny dveře a to do malinké koupelny.

Hermiona si svlékla cestovní plášť a přešla ke kuchyňské lince. Otevřela jedny dvířka, ze kterých vytáhla sklenici a pak druhé za kterými se nacházely láhve vína. Bez dlouhého vybírání jednu otevřela a nalila si. Poté se usadila na pohovku a podívala se na hodinky. Byla třičtvrtě na 8, má tudíž ještě 15 minut než přijde.

Pokud tedy dorazí. Nikdy si nemohla být zcela jistá, zda tu nečeká zbytečně. Měli jasně stanovená pravidla - žádné sovy, žádné dopisy, žádné vzkazy. Prostě nic, co by mohlo někomu poskytnout důkaz o jejich schůzkách. Měli dohodnuté místo a čas a buď jeden či druhý dorazili, a nebo ne.

Na tenhle večer v měsíci se vždy těšila a doufala, že ho nebude muset trávit sama. Napila se vína a myšlenky se jí zatoulaly necelé dva roky zpět.

Bylo to někdy v zimě jejího 6. ročníku v Bradavicích, kdy se jednou večer procházela hradem. Zahýbala za roh a z ničeho nic do někoho vrazila.

„Ale ale není tohle naše nebelvírská vševědka?"

Hermiona vzhlédla a setkala se s pobaveným pohledem Draca Malfoye. Obezřetně o krok ustoupila a sjela ho pohledem. Jednou rukou se opíral o zeď a v druhé držel poloprázdnou láhev ohnivé whisky. Byl na první pohled opilý.

„Neměl by ses tu, v tomhle stavu, jen tak promenádovat," prohlásila místo pozdravu a chtěla pokračovat v cestě.

„Počkej, kam ten spěch," zatarasil ji cestu a přimáčkl ji svým tělem na zeď, "nechceš se semnou napít?" pokračoval.

Hermioně se v tu chvíli rozbušilo srdce jako zvon. Nikdy mu nebyla takhle blízko a k jejímu obrovskému překvapení, jí to nevadilo. Měla by mít strach a měl by se jí přece hnusit, vždyť je to ten největší grázl ze zmijozelu. Ale bylo to přesně naopak. Ke svému překvapení zatoužila po tom, aby byl ještě blíž.